Conocephalaceae Müll. Frib. ex Grolle – mřížkovcovité
Monogenerická čeleď. Popis viz charakteristiku rodu.
Conocephalum Hill – mřížkovec
Syn.: Fegatella Raddi
Rostliny středně velké až značně velké, 2 – 25 cm dlouhé, obvykle ve skupinách rozprostřených po substrátu. Často přítomny pouze populace jednoho pohlaví.
Stélky žlutozelené či jasně zelené, ojediněle slabě načervenalé, jednoduché nebo nepravidelně dichotomicky větvené, políčkované. Rhizoidy bílé, hojné, hladké i čípkaté. Dýchací otvory jednoduché, vyvýšené, lemované 3 – 5 kruhy tvořenými 5 – 9 buňkami. Asimilační pletivo v jedné vrstvě, dýchací dutiny vyplněné krátkými vlákny, přímo pod dýchacím otvorem jsou koncové buňky vláken lahvicovitého tvaru; základní pletivo mohutně vyvinuté, zaujímající asi 0,8 – 0,9 výšky stélky, s množstvím siličných tělísek. Ventrální šupiny ve dvou řadách, s jediným polokruhovitým přívěskem.
Nepohlavní rozmnožování (velmi vzácné) pomocí hlízkovitých gem na vrcholech stélky nebo spodní straně žebra.
Dvoudomé druhy. Samčí receptakulum obvykle na postranních lalocích stélky, poněkud vyvýšené, nestopkaté, vejčité či elipsoidní. Samičí receptakula dlouho téměř přisedlá, po dozrání výtrusů vyniklá, kuželovitá, rozdělená na 6 – 8 mělkých laloků; počtu laloků obvykle odpovídá i počet sporofytů. Pseudoperiant chybí.
Sporofyt s mohutným štětem, vyniklý. Tobolka elipsoidní, s jednovrstevnou stěnou s poloměsíčitými ztluštěninami, s nepatrným, nepravidelně odpadávajícím víčkem, otevírá se však nepravidelným rozpadem na 4 – 8 laloků, které se svinují směrem vzhůru.
Výtrusy světle hnědé, jemně papilnaté, vícebuněčné, s chlorofylem (výtrusy klíčí již v tobolce). Mrštníky bez chlorofylu.
Tři druhy rozšířené v Holarktidě; v Evropě i u nás 2 druhy.
Klíč k určení druhů:
| 1a | Archegoniofory s převážně dvouvrstevnou epidermis, dýchací aparát ca. 70 – 120 × 40 – 70 µm, stopka archegonioforu 1,1 – 1,3 mm v průměru; dorzální strana stélky za živa nebo po navlhčení lesklá, hyalinní okraj stélky obvykle tvořený 3 – 4 řadami buněk, počet políček (dýchacích dutin) mezi žebrem a okrajem stélky většinou 6 – 7; vnější epidermální buňky ploché, okraje jednotlivých dýchacích otvorů ve stejné úrovni jako ostatní buňky epidermis (bez nápadných rýh) | |
| 1b | Archegoniofory s převážně jednovrstevnou epidermis; dýchací aparát ca. 100 – 140 × 50 – 80 µm, stopka archegonioforu 0,7 – 1,0 mm v průměru; dorzální strana stélky za živa nebo po navlhčení matná; hyalinní okraj stélky obvykle tvořený jen 1 – 2 řadami buněk, počet políček (dýchacích dutin) mezi žebrem a okrajem stélky většinou 4 – 5; vnější epidermální buňky se stěnami ± nafouklými, okraje jednotlivých dýchacích otvorů ponořeny pod úroveň ostatních buněk epidermis a vytvářejí tak rýhy oddělující jednotlivé dýchací dutiny |
Conocephalum conicum (L.) Dumort. – mřížkovec kuželovitý
Syn.: Fegatella conica (L.) Corda
Stélky statné, 5 – 20 (– 25) cm dlouhé a 1 – 2,5 cm široké, široce pentlicovité, s mělkou střední rýhou, kožovité, sytě zelené až tmavozelené, nejvýše s nepatrným purpurovým nádechem, za vlhka lesklé, s nápadnou (po pižmu nebo terpentýnu) vůní, s výjimkou žebra poměrně tenké, ploché, na okraji ploché nebo zakřivené, na povrchu nepříliš nápadně protáhle šestiboce políčkované (odpovídá poloze dýchacích dutin), každé políčko uprostřed s vystouplým, bělavým otvorem. Počet políček mezi žebrem a okrajem stélky obvykle 6 – 7, zřídka méně (nedokonale vyvinuté stélky). Hyalinní okraj stélky široký, tvořený obvykle 3 – 4 řadami ± prodloužených buněk. Středem stélky, který představuje nezřetelné, poměrně široké, dole slabě vyklenuté žebro, se táhnou slizové kanálky. Epidermální buňky hyalinní, tenkostěnné, v rozích obvykle neztloustlé, vnější jejich stěny ploché, 35 – 65 × 27 – 35 µm, dýchací otvory ve vyvýšené části tvořené 4 – 5 kruhy složenými z 6 – 8 buněk, buňky vnitřního kruhu se ztlustlými stěnami; hyalinní apikální buňky lahvicovitého tvaru (s delším hrdlem než u následujícího). Ventrální šupiny po obou stranách žebra, oddálené, nesouměrně protáhle vejčité s velkým polokruhovitým, jednořadou stopkou připevněným výrůstkem, bezbarvé, někdy slabě nachové.
Dvoudomý druh. Samčí terče (receptakula) hrubě bradavičnaté, červenofialové, s vyvýšenými okraji a okrajovými šupinami. Antheridia ponořená v lahvicovitých dutinách, které ústí kuželovitými papilami. V terči přítomno jak asimilační pletivo se soudečkovitými dýchacími otvory, tak i slizové buňky. Samičí receptakulum žlutozelené, kuželovité, s redukovanými dýchacími dutinami, s převážně dvouvrstevnou epidermis, s dýchacím aparátem (65)75 – 95(120) × (35)55 – 65(80) µm, přisedlé do doby dozrání výtrusů; potom vyneseno na dlouhé, hyalinní stopce o průměru 1,1 – 1,3 mm, s jednou rhizoidální rýhou.
Výtrusy 60 – 120 µm v průměru. Mrštníky poměrně krátké (130 – 400 µm), tvořené 2 – 3 (– 5) šroubovicemi.
Ekologie: na stinných, vlhkých místech, podél potoků, na bázi skal apod. na silikátovém i vápenitém substrátu z nížin do hor. Oproti následujícímu druhu zřejmě upřednostňuje vlhčí stanoviště na kyselejším podkladu.
Rozšíření: Česká rep. (cf.
Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 22: 97 – 111, 1973): roztroušeně až hojně po
celém území (údaje se však vztahují i na dříve neodlišovaný následující druh).
Celkové: doposud prokazatelně znám pouze z Evropy, kde zasahuje až na Kavkaz. Údaje ze severní Afriky pravděpodobně budou patřit tomuto druhu, údaje z Asie a Severní Ameriky patří však k následujícímu druhu.
Variabilita: nepříliš variabilní druh v morfologických znacích, vytváří spíše kryptické taxony či chemotaxony.
Možné záměny: prakticky pouze s následujícím druhem, odlišnosti viz klíč a popis. Vzhledem k charakteristicky políčkované stélce a typické vůni nelze tento i následující druh prakticky zaměnit za druh jiného rodu. Výjimečně zaměňován za Marchantia quadrata, tento druh má ale soudečkovité dýchací otvory, je drobnější, stélka není tak nápadně políčkovaná a velmi často je purpurově naběhlá aj.
Fotografie na internetu: BBS.
Conocephalum salebrosum Szweyk., Buczk. & Odrzyk. – mřížkovec draslavý
Ve většině znaků shodný s předešlým druhem, odlišnosti se dají shrnout následovně: Rostliny o něco menší, stélky jen do 12 mm široké; povrch stélky za živa a po navlhčení spíše matný, nelesklý. Šestiboké políčkování stélky velmi nápadné, jednotlivé dýchací dutiny odděleny na povrchu stélky rýhami. Okraj stélky ± vehnutý, zřídka plochý, hyalinní okraj stélky úzký, tvořený obvykle 1 – 2 řadami ± prodloužených buněk. Počet políček mezi okrajem stélky a žebrem obvykle 4 – 5. Vnější epidermální buňky se stěnami ± nafouklými; hyalinní apikální buňky dýchacích otvorů mají hruškovitý tvar.
Epidermis dýchacích dutin samičích receptakulí (archegonioforů) obvykle jednovrstevná, dýchací aparát delší než u předchozího druhu – (100)110 – 135(165) × (45)55 – 70(90) µm, stopka archegonioforu 0,7 – 1,0 mm v průměru.
Ekologie: zatím není dostatečně známo, zda se tento druh ekologicky odlišuje od předešlého. Podle dosavadních údajů mohou oba taxony růst i společně na jedné lokalitě – cf. položka z Pekelského dolu u České Lípy, sbíraná Schmidtem – autoři popisu druhu v ní uvádějí jak druh C. conicum (M), tak druh C. salebrosum (KRAM), avšak zdá se, že na bazických a méně vlhkých stanovištích je tento druh častější.
Rozšíření: Česká rep. prozatím znám z Prahy (botanická zahrada), okolí České Lípy (Pekelský důl, Hradčanské stěny), Podkrkonoší, Broumovska, Králického Sněžníku a Beskyd, ale bude zcela jistě hojnější.
Celkové: holarktický taxon, známý z Evropy včetně Skandinávie, východní Asie (Indie, Himálaj, Čína, Japonsko) a Severní Ameriky.
Variabilita: nepříliš variabilní druh v morfologických znacích.
Možné záměny: viz předešlý druh.
Fotografie na internetu: BBS.
Verze 2.1 (4.5.2006): Oprava nepřesností v popisech, doplnění klíče (J. Kučera).
Verze 2.0 (3.1.2006): Přepracování textu – doplnění nově rozlišovaného druhu C. salebrosum a úprava stávajícího popisu C. conicum.
Verze 1.0 (7.1.2005): Vytvoření textu.