Hlavní stránka | Přehled systému
Čeleď: Aneuraceae H. Klinggr. – bezžilkovité

Autoři: J. Váňa, J. Duda

Verze: 1.1 (3.10.2017)

Aneura Dumort. – bezžilka

Syn.: Cryptothallus Malmb.

 

Stélka poměrně velká, složená alespoň ve střední části z více vrstev buněk, nevětvená nebo nejvýše nepravidelně dichotomicky větvená, sytě zelená až žlutozelená, často matně lesklá, u A. mirabilis zcela bez chloroplastů; na průřezu až 20 buněk tlustá, směrem k okrajům pozvolna se ztenčující či náhle ztenčená v jednovrstevná křídla. Epidermální buňky s 6 – 70 drobnými siličnými tělísky.

Vegetativní rozmnožování pomocí endogenních dvoubuněčných rozmnožovacích tělísek.

Dvoudomé i jednodomé druhy. Samčí rostliny s postranními antheridiálními větévkami nebo přisedlými samčími gametangii. Samičí gametangia postranní; perichaetium v podobě dřípených listů na bázi kalyptry. Kalyptra velká, kyjovitá, masitá, až 8 – 10 buněk široká.

Štět tvořen velkým množstvím nediferencovaných buněk. Tobolka oválná až válcovitá. Výtrusy papilnaté, 15 – 25 µm, 2 – 3× širší než mrštníky. Mrštníky s 1 spirálou; elaterofory na koncích chlopní tobolek.

V Evropě 3 druhy, saprofytický druh A. mirabilis u nás dosud nebyl nalezen.

 

Klíč k určení druhů:

 

1a

Stélka s poměrně zřetelným vícevrstevným žebrem a jednovrstevnými 6 – 10 buněk širokými křídly, okraje stélky laločnaté a zvlněné. Rhizoidy soustředěny na střední část stélky. Siličná tělíska v počtu (20 –) 30 – 55 (– 70) v každé buňce

A. maxima

1b

Stélka bez zřetelného žebra, postupně se zužující v nejvýše 4 – 5 buněk široká jednovrstevná křídla, okraje stélky ploché nebo slabě zvlněné. Rhizoidy roztroušené na spodní straně stélky. Siličná tělíska v počtu (6 –) 8 – 15 (– 30) v každé buňce

A. pinguis

 

Aneura maxima (Schifn.) Steph. – bezžilka největší

 

Stélka sytě zelená, nepříliš často nepravidelně větvená, 4 – 7 (– 10) cm dlouhá a 5 – 15 mm široká, na bázi obvykle zúžená, na průřezu ve střední části (žebro) 6 – 12 (– 18) buněk tlustá, náhle se zužující na 3 – 4 (– 6) buněk a postupně až na jednovrstevná, 6 – 10 (– 18) buněk široká křídla. Stélka slabě vypouklá, s laločnatými, zvlněnými křídly. Epidermální buňky 60 – 90 × 50 – 55 µm, tenkostěnné. Siličná tělíska drobná, 2 – 6 µm, po 20 – 70 v každé buňce, kulovitá až oválná. Rhizoidy soustředěny na vícevrstevnou část stélky.

Dvoudomý druh. Samčí rostlinky štíhlejší než samičí, s četnými postranními na okraji vroubkovanými větévkami s 3 – 4 páry antheridií. Samičí rostlinky s archegonii zdánlivě na bázi postranního laloku, kde se vytváří velmi redukovaná samičí větev. Kalyptra až 1,2 cm dlouhá, kyjovitá, hladká nebo sporadicky šupinkatá. Tobolka vejčitá, až 2,5 cm dlouhá, hnědočervená. Stěna tobolky dvouvrstevná, vnější s uzlovitými, vnitřní s polokruhovitými ztluštěninami; puká ve 4 chlopně se štětičkami elateroforů. Výtrusy žlutohnědé, bradavčité, 20 – 25 µm, mrštníky 8 – 10 µm široké.

Ekologie: obvykle na březích potůčků či v lesních prameništích v horských oblastech, často pospolu s Trichocolea tomentella.

Rozšíření: Česká rep.: s jistotou prozatím pouze v Novohradských horách (Žofínský a Hojnovodský prales), na Šumavě (více lokalit), v okolí České Lípy (Dolský mlýn, NPR Břehyně-Pecopala), Mělníka (PR Mokřady Horní Liběchovky), na Chrudimsku (Maštale) a v Beskydech (Staré Hamry, Vilímovice).
Celkové: V Evropě znám z Francie, Lucemburska, Belgie, Dánska a Finska, v Severní Americe od Vermontu po Apalačské pohoří (Tennessee, North Karolina), dále z Japonska, Číny, Indie, Indonésie a Nové Kaledonie.

Variabilita: největší variabilita zjištěna v tloušťce žebra a šířce jednovrstevných křídel stélky; u našich populací jsou jednovrstevná křídla spíše užší.

Možné záměny: spíše s druhy rodu Pellia, od nichž se odlišuje ostře odlišenou centrální vícevrstevnou částí (žebrem) od křídel, bezbarvými, tenkostěnnými rhizoidy vyrůstající téměř výhradně ze žebra a nápadnými slizovými papilami umístěnými ventrálně pod růstovými vrcholy. Stélky tohoto druhu nikdy nemají ani odstín červenofialového zbarvení, které je běžné u druhu Pellia neesiana. Druhy rodu Moerckia mají ostřeji odlišené žebro s dvěma svazky vodivého pletiva (druh M. blyttii má navíc zlatožluté rhizoidy). Odlišení od A. pinguis viz klíč.

 

Aneura pinguis (L.) Dumort. – bezžilka mastná

Syn.: Riccardia pinguis (L.) Dumort.

 

Stélka tmavě zelená, mastně lesklá, masitá, zřídka nepravidelně větvená, 2 – 8 cm dlouhá a 3 – 15 mm široká, na průřezu 10 – 15 buněk tlustá, na svrchní straně plochá, na spodní slabě vypouklá. Epidermální buňky (75 × 40 µm) jsou menší než vnitřní. Siličná tělíska malá, 4 – 5 µm, po 6 – 30 v každé buňce, kulovitá až oválná. Rhizoidy rozptýleny po celé spodní části stélky.

Dvoudomý druh. Samčí rostliny užší a menší než samičí a uprostřed stélky jen 6 – 8 vrstev buněk tlusté. Na povrchu laločnatých postranních větévek četná antheridia; stopka antheridia složená ze 2 řad buněk. Kalyptra bílá, až 1,5 cm dlouhá, na bázi a někdy i po stranách s dřípenými listovitými šupinkami.

Štět tobolky 2 – 8 cm dlouhý, hyalinní, na průřezu složený ze stejných buněk. Tobolka oválná, asi 1 cm dlouhá, hnědočervená. Stěna tobolky dvouvrstevná, vnější s uzlovitými ztluštěninami, vnitřní s červenohnědými polokruhovými ztluštěninami. Tobolka puká až k bázi ve 4 chlopně, na jejichž koncích jsou štětičky elateroforů. Výtrusy kulovité až oválné, 15 – 25 µm, jemně bradavčité, červenohnědé. Mrštníky 8 – 9 µm široké, na obou koncích zúžené (zde jen 4 – 6 µm), většinou s 1 červenohnědou spirálou.

Ekologie: roste jak na kyselém, tak neutrálním nebo vápencovém podkladu, a to od nížin do hor na mokrých loukách, rašeliništích, v potocích, na svazích a na skalách mezi jinými mechorosty, na píscích aj.

Rozšíření: Česká rep.: v celém území porůznu od nížin přes pahorkatiny až do hor.
Celkové: severně temperátní druh rozšířený po celé severní polokouli.

Variabilita: značná, a to ve velikosti a šířce stélky (modifikace s úzkou stélkou jsou označovány jako f. linearis Kavina, vodní formy s úzkou stélkou jako f. angustior Hook.), v utváření okrajů stélky (modifikace se zkadeřenými vystoupavými okraji – var. lobulata Nees, zubaté okraje – var. denticulata Nees), také v barvě stélky podle prostředí, ve kterém se vyskytuje. Je ale poměrně snadno poznatelná.

Možné záměny: pouze s mladými druhy rodu Pellia, zvláště P. endiviifolia; druh Aneura pinguis nemá žebro a gamentangia jsou na krátkých postranních větvičkách.


Poznámky k verzi:

 

Verze 1.0 (11.1.2005): Vytvoření textu.

 

Verze 1.1 (3.10.2017): Aktualizace rodového popisu a rozšíření A. maxima.