Rhynchostegiella (Schimp.) Limpr. – úzkolistec

Drobné až velmi drobné, často lesklé, žluto-, světle- nebo tmavozelené rostliny v obvykle přitisklých kobercích. Lodyhy přitisklé a rhizoidy přichycené k podkladu nebo částečně vystoupavé, nepravidelně nebo ± pravidelně zpeřeně větvené, slabý střední svazek vyvinut, větve vodorovné až vystoupavé, rovnoměrně či ± ploše olistěné. Pseudoparafylie zašpičatělé.

Listy lodyžní drobné, za sucha přitisklé nebo slabě šikmo, za vlhka široce odstálé, hladké, ploché nebo na bázi mírně vyduté, kopinaté až čárkovitě kopinaté, postupně nebo náhleji dlouze zašpičatělé, s nesbíhavou, kopinatou nebo prodlouženě vejčitou bází, okraj listů plochý nebo jen na bázi krátce ohrnutý, celokrajný nebo v horní části vybíhajícími rohy buněk jemně pilovitý. Žebro jednoduché, slabé nebo silné, dosahující do necelé poloviny až listu až krátce vybíhavé, dorzálně nekončící trnem. Větevní listy tvarem velmi podobné, zpravidla poněkud menší a užší.

Buňky ve střední části listu prodloužené až čárkovité, mírně ztlustlé až tlustostěnné, ve špičce zpravidla kratší, bazální buňky poněkud kratší a širší, křídelní buňky prakticky neodlišeny nebo v malé skupině téměř čtvercovitých buněk.

Autoické, vzácně dvoudomé. Perichaetiální listy objímavé, dlouze zašpičatělé.

Štět dlouhý, přímý nebo obloukovitě prohnutý, papilnatý nebo hladký, tmavočervený.

Tobolka nakloněná až vodorovná, symetrická nebo zakřivená, vejčitá až elipsoidní, s krátkým nevýrazným krkem, prstenec složen z velkých, opadavých buněk, víčko dlouze šikmo zobánkaté. Čepička kápovitá, lysá. Obústí dobře vyvinuté, endostom přibližně stejné délky jako exostom, s vysokou bazální membránou, podélně slabě perforovanými segmenty, brvy krátké nebo dlouhé, s uzlovitými nebo výběžkatými ztlustlinami.

Menší rod s asi 50 popsanými druhy, v užším pojetí Ignatova (Ignatov & Huttunen 2003) akceptováno s jistotou jen 5 druhů, avšak všechny druhy nebyly revidovány. V Evropě v tomto pojetí 3 další druhy, zařazení druhu Rh. tenuicaulis do rodu je sporné, podle výše zmíněné práce vůbec nepatří do čeledi Brachytheciaceae vzhledem k poněkud odlišnému tvaru pseudoparafylií.

Klíč k určení druhů:

Rhynchostegiella tenella (Dicks.) Limpr. – úzkolistec štíhlý

Syn.: Rhynchostegiella algiriana (P. Beauv.) Warnst.

Drobné až velmi drobné, lesklé, světle zelené nebo žlutozelené rostliny v nízkých, plochých, přitisklých kobercích. Lodyhy poléhavé, obvykle poměrně hustě, nepravidelně zpeřeně větvené, větve do 5 mm dlouhé.

Listy lodyžní za sucha ± přiléhající, za vlhka šikmo odstálé, často částečně jednostranné, úzce až čárkovitě kopinaté, 0,7 – 1,5 mm dlouhé, 5 – 10 × delší než široké, na bázi nepatrně zúžené, postupně se zužující do dlouhé, jemné špičky. Okraje ploché, celokrajné nebo pod špičkou slabě oddáleně pilovité. Žebro nepříliš silné, dosahující do 2/3 – 3/4 délky listu.

Buňky ve střední části listu čárkovité, tenkostěnné, 55 – 130 × 5 – 8 µm, 10 – 20 × delší než široké, na bázi kratší, křídelní buňky téměř neodlišeny.

Autoický. Štět hladký, přímý. Tobolka nachýlená až vodorovná, vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 10 – 15 µm.

Ekologie: na bazických, nejčastěji vápencových kamenech a skalách, betonu a zídkách, obvykle na slabé vrstvě humusu v polostinných a stinných štěrbinách na polostinných až stinných, často živinami bohatších biotopech, v teplých oblastech nížin až podhorských poloh.

Rozšíření: Česká rep.: pravidelně, roztroušeně až často na vhodných biotopech v teplejších, vápencových oblastech (zejm. Český a Moravský kras, Pavlovské vrchy), příležitostně, zejména na antropogenních substrátech (staré zdi, zříceniny apod.) v ostatních oblastech, do vyšších horských poloh nezasahuje.
Celkové: Evropa kromě nejsevernější části (přibližně po 60. stupeň) a vysokohorských oblastí, severní a střední Afrika, Blízký Východ, Kavkaz, Čína.

Variabilita: u nás nepříliš variabilní druh kromě obvyklých stanovištních modifikací v habitu.

Možné záměny: prakticky nezaměnitelný druh; drobné formy Brachythecium populeum mají žebro sahající až do špičky a drsný štět, ostatní druhy rodu mají kratčeji zakončené nebo větší, náhleji zašpičatělé listy.

Fotografie na internetu: habitus (P. Degroote), listy a buněčná síť – obr. J (Delta-Intkey.com).

Rhynchostegiella teneriffae (Mont.) Dirkse & Bouman – úzkolistec dlouholistý

Syn.: Rhynchostegiella jacquinii (Garov.) Limpr., Rhynchostegiella teesdalei (Schimp.) Limpr.

Velmi drobné, nelesklé, tmavě špinavě zelené rostliny v nízkých, plochých kobercích. Lodyhy poléhavé, místy hnědými rhizoidy přichycené k substrátu, volně, nepravidelně větvené, větve do ca. 4 mm dlouhé.

Listy lodyžní šikmo odstálé, někdy slabě jednostranné, prodlouženě vejčitě kopinaté, 0,4 – 0,6 mm dlouhé, 5 – 7 × delší než široké, na bázi nepatrně zúžené, zúžené do kratší, obvykle ostré špičky. Okraje ploché, pouze pod špičkou jemně pilovité. Žebro poměrně silné, u báze až 60 µm, dosahující obvykle téměř do špičky, jindy alespoň do 3/4 délky listu.

Buňky ve střední části listu čárkovitě rhombické, slabě ztlustlé, netečkované, 30 – 50(–60) × 5 – 8 µm, 4 – 7 × delší než široké, na bázi kratší, křídelní buňky téměř neodlišeny.

Autoický. Štět papilnatě drsný, 8 – 11 mm dlouhý, přímý. Tobolka nachýlená až vodorovná, vejčitá. Výtrusy jemně papilnaté, 14 – 18 µm.

Ekologie: na vlhkých a periodicky zaplavovaných, bazických, vápencových nebo pískovcových kamenech a skalách nebo betonu, obvykle ve stinných, často živinami bohatších biotopech v blízkosti vodních toků, v teplejších oblastech nížin až podhorských poloh.

Rozšíření: Česká rep.: velmi vzácný, i když možná do jisté míry přehlížený druh, dosud známý jen z Bílých Karpat (Luhačovice-Lázně, Nedašova Lhota), Maštalí na Chrudimsku (rokle u soutoku Krystalky a Novohradky) a Labských pískovců (rokle nad Mezním můstkem).
Celkové: Evropa (zejména jihozápadní, k severovýchodu vyznívá), severní Afrika, Makaronésie, Blízký Východ, Kavkaz, Čína.

Variabilita: druh je poměrně proměnlivý ve tvaru špičky listů – její délky a špičatosti. Rostliny s ostře zašpičatělými lodyžními listy a perichaetiálními listy asi dvakrát tak dlouhými jako pošvička byly dříve v Evropě označovány jako Rh. jacquinii, rostliny s kratšími, zatupělými listy a perichaetiálními listy nanejvýš o něco delšími než pošvička byly popsány a rozlišovány jako Rh. teesdalei; mezi oběma typy však existuje plynulá řada přechodů. Rh. teneriffae byla s Rh. teesdalei již od poloviny 19. stol. považována za identickou, nesprávně však bylo používáno druhé jméno.

Možné záměny: Rhynchostegiella curviseta (u nás dosud nezjištěna) – liší se o něco slabším žebrem, dosahujícím pouze asi do 2/3 délky listu a delšími, až 70 µm dlouhými buňkami, až 10 × delšími než širokými. Tento druh, udávaný z konce minulého století Velenovským z Krkonoš, byl dle zjištění Z. Pilouse (1957) mylně určen (šlo o Brachythecium velutinum, cf. Váňa, Novit. Bot. Univ. Carol. 12: 7–33, 1998); výskyt na našem území však není vyloučený, jedná se o druh s podobnou ekologií a rozšířením v Evropě jako Rh. teneriffae.
Rhynchostegium confertum – liší se hladkým štětem, širšími listy, po celé délce okraje s jemně pilovitými zoubky a poměrně slabým, pouze do 2/3 – 3/4 délky listu dosahujícím žebrem.
Brachythecium velutinum – celkově větší druh, liší se i kratším, nezobánkatým víčkem tobolky, tvarem listů (kopinaté, postupně zúžené do špičky) i charakterem olistění (listy i za sucha odstávající, často špičkami poněkud jednostranné ad.).
Cirriphyllum flotowianum – rovněž celkově větší druh, liší se dvoudomostí, trnitě končícím žebrem, listy jsou krátce úzce sbíhavé a mají mnohem větší, lépe odlišenou skupinu křídelních buněk.

Rhynchostegiella tenuicaulis (Spruce) Kartt. – úzkolistec západní

Syn.: Cirriphyllum tenuicaule (Spruce) Wijk & Margad., Cirriphyllum germanicum (Grebe) Loeske & M. Fleisch.

Drobné, lesklé, světle zelené nebo žlutozelené rostliny v nízkých, ± přitisklých kobercích. Lodyhy poléhavé, hustě, nepravidelně větvené, větve do 5 mm dlouhé.

Listy lodyžní za sucha volně přiléhající, za vlhka šikmo odstálé, mírně vyduté, z prodlouženě vejčité, úzce oválné až obdélníkovité báze ± náhle nebo postupněji vytažené do dlouhé až téměř chlupovité špičky, 1 – 2 mm dlouhé, 4 – 6 × delší než široké. Okraje ploché, celokrajné, pod špičkou obvykle jemně zoubkaté. Žebro jen na bázi poněkud silnější, záhy velmi slabé, nepříliš silné, dosahující do 1/3 – 1/2, vzácně až 2/3 délky listu.

Buňky ve střední části listu čárkovité, tenkostěnné, 25 – 75 × 5 – 8 µm, ca. 7 – 13 × delší než široké, na bázi kratší, na křídlech malá, nevýrazně odlišená skupina téměř isodiametrických buněk.

Dvoudomý, velmi vzácně plodný, u nás dosud jen sterilní. Štět hladký. Tobolka nachýlená až vodorovná, vejčitá.

Ekologie: epifyticky na borce starších listnáčů, zejména buků, vzácně udáván též ze silikátových, kyselých nebo slabě bazických kamenů na místech s vysokou vzdušnou vlhkostí, ve středních až nižších horských polohách.

Rozšíření: Česká rep.: dosud zjištěn jen v Žofínském pralese v Novohradských horách (cf. Kučera, Bryonora 34: 4–15, 2004), údaj Šulcové v diplomové práci o rodu Cirriphyllum (PřF UK 1990), který byl následně přejat Soldánem (1994) a Váňou (1997) je mylný.
Celkové: s jistotou jen západní a střední Evropa (zejména Pyreneje, jižní Německo, údaje existují i z Polska).

Variabilita: málo známá. Morfologicky je ve sterilním stavu taxon prakticky neodlišitelný od nedokonale vyvinutých forem druhu Cirriphyllum tommasinii (a odlišnost sporofytu je sporná – druh byl dosud nalezen se sporofyty, a to ještě nedokonale vyvinutými, jen několikrát), což vedlo například autory Bádensko-Württemberské flóry k přesvědčení o totožnosti obou taxonů. Na druhé straně náš výskyt na ekologicky značně odlišném stanovišti od stanovišť a míst nejbližšího výskytu C. tommasinii, navíc v morfologicky uniformní populaci svědčí o opaku.

Možné záměny: Cirriphyllum tommasinii – dobře vyvinuté rostliny jsou větší, s většími, náhleji do chlupovité špičky vytaženými listy, štět je jednoznačně drsný, rostliny typicky rostou na vápencových kamenech a skalách.
Cirriphyllum flotowianum – má silnější, do 3/4 délky listu i výše sahající žebro, rovněž roste převážně na stinných vápencových kamenech a skalách.
Brachythecium velutinum – liší se prodlouženě trojúhelníkovitými, postupně zúženými listy, žebrem dorzálně vybíhajícím v několik zoubků, často přítomnými sporofyty s drsným štětem a pouze kuželovitým, nezobánkatým víčkem tobolky.

Poznámky k verzi:

Verze 1.0 (7.9.2006): Vytvoření textu.