Hlavní stránka | Přehled systému

Autor: Z. Hradílek

Verze: 1.0 (15.12.2005)

Fissidentaceae Schimp. – krondlovkovité

 

Akrokarpní nebo kladokarpní, různě veliké mechy s listy na lodyze ve dvou řadách. Lodyžní apikální buňka je dvojboká. Listy se skládají ze tří čepelí: pravé (lamina vera), vrcholové (lamina apicalis) a hřbetní (lamina dorsalis). Pravá čepel je příčně nasazena a pochvovitě objímá lodyhu, vrcholová a dorzální na ni v rovině kolmé navazují. Žebro jednoduché, obvykle dobře vyvinuto, jen někdy redukované a vzácně i chybí. Tobolka hladká. Obústí haplolepidní – typ Dicranum – tvoří 16 zubů, u většiny druhů hluboce rozeklaných, jen u 2 v Evropě nerostoucích druhů obústí chybí. Ornamentace vnější i vnitřní strany zubů je různá v rámci rodu u různých systematických skupin. Téměř celosvětově rozšířená čeleď s těžištěm rozšíření v tropech. Původně asi 6 rodů bylo zahrnuto do jediného morfologicky velmi dobře vyhraněného rodu Fissidens Hedw.

 

Fissidens Hedw. – krondlovka

Syn.: Octodiceras Brid., *Skitophyllum Bach. Pyl., nom. illeg., *Dicranum sect. Fissidens (Hedw.) Gray, nom. illeg., *Conomitrium Mont., nom. illeg., *Schistophyllum Lindb., nom. illeg., Moenkemeyera Müll. Hal., Fissidentella Cardot

 

Velmi malé až dosti statné rostliny, tvoří husté nebo volné, vysoké i nízké porosty nebo rostou jednotlivě. Sterilní rostliny bývají často větší než rostliny fertilní. Lodyhy jsou na průřezu oválné, většinou se středním svazkem, vnější vrstvu tvoří několik řad ztlustlých a zbarvených buněk, které dovnitř zvolna přecházejí v bezbarvý parenchym. Rhizoidy většinou hladké, vyrůstají obvykle z báze lodyhy, často se objevují i v úžlabí listů. Listy jsou svojí stavbou mezi mechy unikátní. Pravá čepel listu (tj. vlastní příčně nasazený list, občas nazývána jako pochvovitá, jezdivá nebo člunkovitá čepel) se při bočním pohledu jeví jako zdvojená; hřbetní čepel vzniká dělením buněk od žebra vně, tj. abaxiálně v rovině kolmé k rovině pravé čepele; vrcholová čepel vzniká dělením buněk od žebra adaxiálně a navazuje na špičku pravé čepele. Čepele jsou většinou jednovrstevné nebo místy dvou- až vícevrstevné. Listy jsou na okraji ploché, nelemované nebo lemované. Lem se zpravidla na pravé čepeli rozšiřuje, někdy i vstupuje do čepele a tvoří tzv. intralaminální lem. Listy jsou na okraji vroubkované, pilovité, zoubkaté, zubaté nebo celokrajné. Buňky dorzální a apikální čepele listů jsou nepravidelně šestiboké, zaobleně čtvercové, okrouhlé nebo protáhle šestiboké až kosníkovité, na povrchu mohou být hladké, mamilnatě oboustranně vyklenuté nebo oboustranně papilnaté, bazální buňky pravé čepele jsou obvykle prodloužené. Žebro je silné, končí před špičkou, ve špičce nebo hrotitě vybíhá, na příčném řezu lze rozlišit několik modelů v rozmístění skupin stereid a vůdčích buněk, jichž se využívá k dalšímu vnitrorodovému členění do podrodů a sekcí, vzácně je žebro redukované nebo chybí.

Monoické, dioické i polyoické. Perichaetiální listy se zpravidla neliší od ostatních svým tvarem, někdy však bývají větší nebo užší. Perigoniální listy mají stejnou stavbu ale tvarem i velikostí se často výrazně liší. Gametangia jsou buď terminální na konci hlavní lodyhy nebo na koncích bočních či zkrácených větví, mohou být i v úžlabí listů (axilární), většinou jsou obalená, ale mohou být i nahá. Parafýzy chybějí.

Štět je obvykle delší než perichaetiální listy, jen vzácněji kratší. Tobolka hladká, eliptická, s krátkým krkem, po vyprášení výtrusů ± válcovitá, přímá nebo nakloněná až horizontální, pravidelná nebo nepravidelná. Prstenec jen někdy rozlišen. Obústí je hluboce vetknuté. Víčko kuželovité, dlouze nebo krátce zobanité. Čepička kápovitá nebo kuželovitá, na bázi celistvá, rozeklaná nebo vzácně laločnatá, na povrchu většinou hladká. Výtrusy papilnaté až téměř hladké, malé. Nepohlavní rozmnožování se vyskytuje u mnoha zástupců a nabývá různých podob (nepravé větvení z úžlabních nodulů, rhizoidální gemy, vzácně byly pozorovány mladé regenerované rostlinky vyrůstající ze špiček starších listů).

Kosmopolitně rozšířený rod s více než 1000 popsanými druhy. Jejich skutečný počet bude asi značně nižší (okolo 500 druhů). V Evropě a Makaronésii podle pojetí 28 – 32 druhů.

Literatura:

Bruggeman-Nannenga M. A. (1978): Notes of Fissidens, I and II. – Proc. K. Ned. Akad. Wet., Ser. C, 81 (4): 387–402.

Bruggeman-Nannenga M. A. (1982): The section Pachylomidium (genus Fissidens). III. The F. crassipes-subcomplex (F. bryoides-complex), F. sublineaefolius (Pot. Varde) Brugg.-Nann. and F. fluitans (Pot. Varde) Brugg.-Nann. – Proc. K. Ned. Akad. Wet., Ser. C, 85 (1): 59–104.

Bruggeman-Nannenga M. A. & Nyholm E. (1987): Fissidens Hedw. In: Nyholm E. [ed.], Illustrated flora of nordic mosses. Fasc. 1., Fissidentaceae - Seligeriaceae. – The Nordic Bryological Society, Copenhagen, p. 8–14.

Bruggeman-Nannenga M. A. & Touw A. (1989): Fissidens Hedw. In: Touw A. & Rubers W. V. [eds.], De Nederlandse Bladmossen. – Stichting Uitgeverij Koninklijke Nederlandse Natuurhistorische Vereniging, p. 77–89.

Bruggeman-Nannenga M. A. & Berendsen W. (1990): On the peristome types found in the Fissidentaceae and their importance for the classification. – J. Hatt. Bot. Lab., 68: 193–234.

Bruggeman-Nannenga M. A. & Pursell R. A. (1995): Notes on Fissidens V. – Lindbergia, 20: 49–55.

Corley M. F. V. (1980): The Fissidens viridulus complex in the British Isles and Europe. – J. Bryol., 11: 191–208.

Pursell R. A. & Bruggeman-Nannenga M. A. (2004): A revision of the infrageneric taxa of Fissidens. – The Bryologist, 107: 1–20.

Smith A. J. E. (1970): Fissidens viridulus Wahlenb. and F. minutulus Sull. – Trans. Brit. Bryol. Soc., 6: 56–69.

 

Klíč k určení druhů

 

1a

Lodyha nemá střední svazek, apikální čepel listu 2 – 3 krát delší než pravá čepel, štět kratší než 1 mm, tobolka bez průduchů

F. fontanus

1b

Lodyha uvnitř se středním svazkem, apikální čepel listu přibližně stejně dlouhá jako pravá čepel, štět delší než 1 mm, tobolka s průduchy

2

2a

Listy lemované dlouhými úzkými buňkami aspoň na pravé (tj. pochvovité) čepeli

3

2b

Listy nelemované dlouhými úzkými buňkami ani na pravé čepeli

14

3a

Rostliny malé, listy s pouhým náznakem lemu, jen na pravé (tj. pochvovité) čepeli perichaetiálních listů, na okraji slabě vroubkované, ve špičce tupé až zaobleně špičaté

F. arnoldii

3b

Rostliny malé nebo větší, všechny listy dokola lemované nebo aspoň s náznakem lemu i na ostatních čepelích, celokrajné, nanejvýš ve špičce nebo na pravé čepeli s malými zoubky, ve špičce hrotité, špičaté nebo zašpičatělé

4

4a

Listy nedokonale lemované, lem ale přítomen vždy na pravé čepeli všech dobře vyvinutých listů, na ostatních čepelích může chybět nebo být omezen jen na střední část dorzální čepele a spodní část apikální čepele

5

4b

Lem přítomen na všech čepelích dobře vyvinutých listů

6

5a

Dorzální čepel stejně dlouhá jako list, lem na pravé čepeli zpravidla nedosahuje nasazení listu a někdy ani vrcholu pravé čepele, intralaminální lem není přítomen, listy špičaté až zaobleně špičaté, rostliny saxikolní

F. exiguus

5b

Dorzální čepel končí před nasazením listu, lem na pravé (pochvovité) části listu proniká do čepele jako tzv. intralaminální lem, listy zašpičatělé, rostliny terikolní

F. bambergeri

6a

V paždí listů četná poupátkovitá antheridia, listy ve špičce výrazně hrotité

F. bryoides

6b

V paždí listů nejsou poupátkovitá antheridia nebo jen zřídka u nejspodnějších, listy hrotité, špičaté, zaobleně špičaté nebo zašpičatělé

7

7a

V paždí horních listů (následujících po listech perichaetiálních) nahá antheridia, listy ve špičce široké, ± náhle zašpičatělé, ve špičce drobně zoubkaté, špička často asymetrická

F. gymnandrus

7b

V paždí horních listů nejsou nahá antheridia

8

8a

Buňky listů ve středu dorzální čepele zpravidla >15 µm

F. crassipes

8b

Buňky listů ve středu dorzální čepele zpravidla < 15 µm

9

9a

Rostliny vodní nebo vlhkomilné

10

9b

Rostliny suchozemské

11

10a

Rostliny 3 – 25 mm veliké, výtrusy (15–) 18 – 26 (–29) µm, rostliny vodní

F. rufulus

10b

Rostliny 2–7 mm, výtrusy 9 – 18 (–23) µm, rostliny vlhkomilné

F. pusillus

11a

Buňky listů (4–) 6 – 9 (–11) µm dlouhé, mamilnaté

F. limbatus

11b

Buňky listů 7 – 15 µm dlouhé, nejsou mamilnaté

12

12a

Perichaetiální listy 6 – 9 krát tak dlouhé jako široké, zvolna a dlouze ostře špičaté, na stinných bazických skalách (hlavně na vápencích)

F. gracilifolius

12b

Perichaetiální listy 3 – 6 krát tak dlouhé jako široké, ± náhle ostře zašpičatělé nebo hrotité, rostliny terestrické

13

13a

Listy ostře zašpičatělé, tobolka přímá nebo slabě nachýlená

F. viridulus

13b

Listy hrotité, tobolka zřetelně nakloněná až vodorovná

F. incurvus

14a

Rostliny se sporofyty nebo aspoň s vyvinutými archegonii

15

14b

Rostliny sterilní

21

15a

Sporofyt nebo archegonia terminální na konci hlavní lodyhy

16

15b

Sporofyt nebo archegonia na zkrácené boční větévce uprostřed nebo blízko báze hlavní lodyhy

18

16a

Na okraji pravé čepele perichaetiálních listů tvoří krátce protáhlé buňky náznak lemu, listy na okraji jen slabě vroubkované

F. arnoldii

16b

Lem (ani jeho náznak) není přítomen na žádné čepeli listů, ani perichaetiálních, listy na okraji jemně pilovité nebo zoubkaté

17

17a

Rostlinky malé, 1 – 2 mm, lodyha jen s 2 – 3 páry listů

F. exilis

17b

Rostlinky větší, 1 – 2 cm, lodyha s více páry listů

F. osmundoides

18a

Listy na okraji jemně a téměř pravidelně zoubkaté, vícebuněčné zuby chybí, listy na okraji s 1 řadou světlejších buněk

F. taxifolius

18b

Listy ve špičce nepravidelně zubaté, na okraji se 2 – 4 řadami světlejších buněk

19

19a

Buňky v horní části listu (9–) 14 – 20 µm, vlhké louky, bažiny, prameniště

F. adianthoides

19b

Buňky v horní části listu 6 – 9 (–12) µm, jiná stanoviště

20

20a

Žebro listů hrotitě vybíhá, převážně na hlíně v travnatých porostech

F. dubius var. mucronatus

20b

Žebro listů končí ve špičce, hrotitě nevybíhá, převážně štěrbiny bazických skal

F. dubius var. dubius

21a

Listy na okraji vyčnívajícími buňkami jemně zoubkaté nebo drobně pilovité

22

21b

Listy ve špičce na okraji nepravidelně zubaté, některé zuby mohou být tvořeny 2 – 3 buňkami

19

22a

Buňky čepele listů 10 – 20 µm

17

22b

Buňky čepele listů 7 – 10 µm

F. taxifolius

 

Subg. Aloma Kindb.

 

Fissidens exilis Hedw. – krondlovka neobroubená

Syn.: Fissidens bloxamii Wilson, Schistophyllum exile (Hedw.) Lindb.

 

Jeden z našich nejmenších mechů. Rostliny jsou jen 1 – 2 mm vysoké, matně tmavě zelené, rostou zpravidla jednotlivě nebo ve volných porostech. Listy ve 2 – 4 párech, kopinaté, vejčitě eliptické nebo jazykovité, ostře až tupě zašpičatělé nebo špičaté. Perichaetiální listy nápadně větší než ostatní. Všechny listy na okraji nelemované, na pravé čepeli perichaetiálních listů někdy náznak intralaminálního lemu z mírně protáhlých buněk. Okraje listů jsou vyčnívajícími buňkami jemně zoubkaté nebo pilovité. Dorzální čepel končí daleko před bází listovou. Žebro silné, žluté, končí ve špičce nebo několik buněk před ní. Buňky v horní části čepele nepravidelně šestiboké 10 – 12 (–18) µm, při bázi protáhle pravoúhlé.

Autoický nebo dioický. Často plodný. Právě díky častému sporogonu bývá v přírodě odhalen. Archegonia 250 µm dlouhá. Štět vyrůstá z vrcholu lodyhy, žlutý, 3,5 – 6,0 mm dlouhý, několikanásobně delší než samotný gametofor. Tobolka vejčitá nebo eliptická, přímá, pravidelná, 1mm dlouhá. Víčko vysoce kuželovité až zobanité, zoban přímý nebo slabě nachýlený. Zuby obústí při bázi 28 – 32 µm široké. Výtrusy 8 – 12 µm, ± hladké.

Ekologie: téměř výhradně terestrický mech, roste na vlhké, neutrální až slabě kyselé jílovité nebo hlinité půdě v lesích, podél vodních toků a okrajů cest (relativně často roste na starých krtinách), z nížin a pahorkatin, kde je nejhojnější, až do vrchovin.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pospíšil, Acta Mus. Moraviae, Brno, Sci. nat., 48: 113–134, 1963): po celém území roztroušeně a nerovnoměrně rozšířen, údaje chybí ze záp., již. a vých. Čech, ale pravděpodobně je pro své nepatrné rozměry přehlížen, na Moravě se zdá být hojnější, ale tato „hojnost“ je hlavně výsledkem velmi detailního průzkumu V. Pospíšila, který po tomto druhu cíleně pátral.
Celkové: Evropa (záp., sev. a stř.), Alžírsko, Špicberky, Kašmír, Kavkaz, vých. Asie, Severní a Jižní Amerika. V Evropě má druh temperátní charakter rozšíření.

Variabilita: jistá proměnlivost je ve tvaru a zakončení listů.

Možné záměny: dobře poznatelný mech, někdy však může být zaměněn za velmi mladé rostlinky druhu Fissidens taxifolius, s nímž roste často pospolu. F. taxifolius má na listech zřetelně vybíhavé žebro, malé (7 – 10 µm) a mamilnaté buňky listové, a bývá obvykle sterilní. U F. exilis žebro obvykle nevybíhá (nanejvýš jako jedna buňka), buňky listové 10 – 20 µm veliké, hladké.
Fissidens arnoldii – viz poznámku u tohoto druhu.

 

Subg. Fissidens Hedw.

 

Fissidens arnoldii R. Ruthe – krondlovka tupolistá

Syn.: Fissidens obtusifolius auct. eur. non Wilson

 

Rostliny velmi malé, tmavě zelené, jednotlivě rostoucí nebo tvoří volné nízké porosty, často i vtroušen mezi jinými mechy. Lodyhy většinou nevětvené, jen 1,5 – 3,5 mm dlouhé, nejčastěji se 4 – 5 páry listů, vzácněji i s 8 páry. Listy eliptické 0,6 – 1,0 × 0,2 – 0,3 mm, zaoblené až tupě špičaté, celokrajné nebo vyčnívajícími buňkami jemně vroubkované, dorzální čepel při bázi zpravidla náhle zúžená, lodyhu ale dosahuje. Perichaetiální listy často větší, 1,2 × 0,4 mm. Lem z protáhlých buněk vyvinut jen na pravé čepeli perichaetiálních listů (apikální a dorzální čepel je vždy bez lemu). Žebro silné, žluté nebo nahnědlé, končí několik buněk před špičkou. Buňky uprostřed listů hladké, tenkostěnné, nepravidelně čtvercové (8–) 10 – 12 (–13) µm, bazální buňky protáhle šestiboké.

Dioický. Často plodný. Archegonia 200 – 260 µm dlouhá, terminální. Štět 1,7 – 3,3 mm dlouhý, červeně nebo oranžově zbarvený. Tobolka vejčitá, přímá, pravidelná, 0,3 – 0,5 (–0,75) mm dlouhá. Zuby obústí při bázi (28–) 32 – 38 (–48) µm široké, oranžové. Výtrusy 10 – 16 µm.

Ekologie: kameny (žula, pískovec, vápenec) ve stojatých nebo tekoucích vodách, regulace řek, vzácně i na ponořeném dřevě, či na kapavých skalách, často vtroušen mezi jinými mechy jako např. Fissidens crassipes nebo F. rufulus, hlavně nížiny, ale vystupuje až do pahorkatin.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa & Soldán 1995): velmi vzácný druh známý u nás jen asi z 10 lokalit (Čekanice u Blatné, Polepy, mezi Hřenskem a Děčínem, Pardubice, Kutná Hora, Teplice nad Bečvou), lokality na Labi mezi Děčínem a Hřenskem a u Teplic nad Bečvou jsou zřejmě jediné recentní lokality druhu u nás, na ostatních nebyl znovu nalezen.
Celkové: Evropa (Francie, Belgie, Nizozemí, Dánsko, Švýcarsko, Německo, Maďarsko, Česká republika, Slovenská republika, Polsko, Ukrajina, Pobaltské republiky), přední a střední Asie, severní Afrika (Egypt). V Evropě má druh temperátní charakter rozšíření.

Variabilita: málo proměnlivý, jistá variabilita se projevuje ve tvaru listů a jejich špičky, tyto odchylky mají jen velmi nízkou taxonomickou hodnotu.

Možné záměny: Fissidens exilis – nemá listy lemované ani na okraji pravé čepele perichaetiálních listů, roste téměř výhradně na hlíně.
F. pusillus (morfologický typ „F. exiguus“) – listy mají poněkud jiný tvar, náznak lemu na pravé čepeli ostatních – tedy nejen perichaetiálních – listů, lem naznačen často i ve středu dorzální čepele a na bázi apikální čepele listů. Archegonia delší než 260 µm.

Literatura: Váňa J. & Soldán Z. (1995): Machorasty. – In: Kotlaba F. [ed.], Červená kniha ohrozených a vzácnych druhov rastlín a živočíchov SR a ČR, 4 (Sinice a riasy, huby, lišajníky, machorasty), pp. 157–192. Príroda, Bratislava.

 

Fissidens bryoides Hedw. – krondlovka prutníkovitá

Syn.: Dicranum bryoides (Hedw.) Sw., Hypnum bryoides (Hedw.) With., Fissidens viridulus var. bryoides (Hedw.) Röhl., Skitophyllum bryoides (Hedw.) Bach. Pyl., Fissidens rivularis var. arenarius Velen., Fissidens alpestris (Lindb.) Amann, Fissidens crassipes var. arenarius (Velen.) Pilous

 

Rostliny 0,5 – 1,2 (–1,8) cm vysoké, zelené, později až tmavě zelené, ± lesklé, tvoří řídké nebo dosti husté porosty, někdy rostou i jednotlivě nebo ve volných trsech. Lodyhy až s 20 páry listů (zpravidla je počet ale menší), nevětvené nebo vzácněji větvené, na průřezu se středním svazkem. Listy jazykovitě kopinaté nebo eliptické 2 – 5 (–6,5) krát tak dlouhé jako široké, ± náhle zúžené do ostré, často nasazené špičky. Listy na okraji lemované úzkými a dlouhými buňkami, lem 7 – 18 µm široký, bezbarvý, vždy dosahuje až do špičky, kde splývá se žebrem. Perichaetiální listy se většinou neliší tvarem od ostatních, zpravidla jsou ale trochu delší a užší. Žebro zelené, později hnědnoucí, hrotitě vybíhá, méně často končí ve špičce. Buňky ve středu dorzální čepele hladké, ± šestiboké, 8 – 14 (–17) µm, poměrně homogenní, proto často ± zřetelně řazené.

Autoický. Často plodný. Antheridia ukryta po několika v malých, poupátkům podobných krátkých výhoncích, umístěných zpravidla jednotlivě v úžlabí listů (axilárně), jen vzácně jsou nahá, jednotlivá (méně často po několika) v úžlabí nejhořejších listů. Archegonia 180 – 360 µm dlouhá na koncích lodyh, vzácněji na koncích větví. Štět načervenalý, 5 – 12 mm dlouhý. Tobolka pravidelná, přímá, 0,7 – 1,0 mm dlouhá. Víčko z kuželovité báze krátce zobanité. Zuby obústí 38 – 53 µm široké při bázi. Výtrusy 9 – 17 µm, jemně papilnaté nebo téměř hladké.

Ekologie: nejčastěji na obnažené, převážně jílovité (někdy i písčité) půdě, v různých typech lužních lesů, v habrových doubravách a habřinách, k chemizmu podkladu se zdá být indiferentní, častější je na slabě kyselých, neutrálních až slabě bazických nevápenatých půdách, od nížin až do pahorkatin, ojediněle vystupuje i přes 800 m n.m., v nejvyšších polohách ale chybí.

Rozšíření: Česká rep.: docela hojný druh, téměř rovnoměrně rozšířený na celém území.
Celkové: Evropa, Makaronésie, Afrika, Asie, Nový Zéland, Havajské ostrovy, jih Jižní Ameriky, ostrov Prince Edwarda a Severní Amerika. V Evropě považován za temperátní druh.

Variabilita: F. bryoides v nejužším pojetí (tak je zde chápán) je relativně málo proměnlivý druh. Jistá variabilita je v distribuci „poupátkovitých“ antheridií. Morfotypy s velmi úzkými perichaetiálními listy s poměrně dlouze vybíhavým žebrem patří k f. acutifolius Podp. Na vrchu Boreč (České středohoří) byly sbírány sterilní rostliny s malými a mamilnatými buňkami. V neobvykle vlhkém prostředí může dorůstat až 3 cm. Velenovský (Rozpr. Čes. Akad., Praha, cl. 2, 10 (24): 1–12; 12 (11): 1–20; 1901, 1903) popsal a doložil ze 3 lokalit v okolí Prahy taxon F. rivularis var. arenarius Velen. Šlo o abnormálně vzrostlé rostliny F. bryoides. Fissidens rivularis (Spruce) Schimp. je atlanticko-mediteránní druh, který se od F. bryoides liší výrazně širším lemem na dorzální čepeli listů (> 19 µm) a tato čepel je při bázi vícevrstevná. Stejné rostliny od Nehvizd Pilous (Čas. Nár. Mus., Praha, Sect. Natur., 123: 85–95, 1954) rovněž mylně zhodnotil a překombinoval jako F. crassipes var. arenarius (Velen.) Pilous.

Možné záměny: v typické podobě dobře odlišitelný od ostatních podle listů s hrotitě vybíhavým žebrem, s homogenními a poměrně malými buňkami a s četnými „poupátkovitými“ antheridii v úžlabí prostředních lodyžních listů.
F. gymnandrus – široce eliptické listy náhle zúžené do krátce vybíhavé většinou mírně asymetrické špičky, výrazně paroický, má zpravidla větší a více heterogenní buňky listové.
F. viridulus – většinou menší, s menším počtem párů listových, dioický (pokud má „poupátkovitá“ antheridia jsou tato umístěna v paždí nejspodnějších lodyžních listů), listy většinou nejsou hrotité, ale zašpičatělé, buňky čepele jsou v průměru větší a heterogenní, takže nejsou řazené.
F. incurvus – má větší buňky listové, perichaetiální listy jsou velmi dlouze hrotité, častá nachýlená až vodorovná tobolka.

 

Poznámka: Fissidens curnovii Mitt. – někdy hodnocen na úrovni variety druhu F. bryoides (F. bryoides var. caespitans Schimp.) byl omylem několikrát publikován z našeho území. F. curnovii je atlanticko-mediteránní druh, který se od F. bryoides liší větším vzrůstem, zpravidla červeně až purpurově zbarvenými rhizoidy, zřetelně nachýlenou tobolkou a výtrusy většími než 16 µm. Roste ve vlhčích poměrech nebo přímo ve vodě.

 

Fissidens gymnandrus Büse – krondlovka nahá

Syn: Fissidens bryoides var. gymnandrus (Büse) R. Ruthe, Fissidens bryoides var. intermedius R. Ruthe

 

Zelené až tmavě zelené, ± lesklé rostliny 2 – 7 (–10) mm vysoké, rostoucí ve volných nebo hustých porostech, případně i jednotlivě. Zpravidla jsou k podkladu přitisklé. Lodyhy nevětvené nebo až bohatě (ale jednoduše) větvené z úžlabních nodulů. Listy eliptické nebo široce eliptické (poměr d/š 2,4 – 3,8), náhle a krátce zašpičatělé v malou, často asymetrickou špičku, ve špičce často s několika malými ale zřetelnými oddálenými zoubky. Perichaetiální listy bývají zpravidla delší, někdy i užší než ostatní. Lem 6 – 12 µm široký, dosahuje špičku listu nebo končí před špičkou. Žebro obvykle končí těsně před špičkou nebo ve špičce. Buňky ve středu dorzální čepele hladké, 7 – 16 (–19) µm dlouhé.

Paroický, autoický nebo synoický (vzácně i dioický). Často plodný. Antheridia nejčastěji nahá v úžlabí nejhořejších listů, někdy však mohou být „poupátkovitá“ a pak jsou umístěna v úžlabí listů v dolní části lodyhy. Nahá antheridia někdy i chybí (takové rostliny byly dříve označovány jménem F. bryoides var. intermedius). Vzácně mohou být na samostatných trpasličích rostlinkách v bezprostřední blízkosti větších samičích rostlin. Archegonia jsou umístěna většinou na vrcholu lodyhy nebo větví, někdy jsou nahá v úžlabí nejhořejších listů, potom často společně s antheridii. Štět přímý, žlutý, 4 – 10 mm dlouhý. Tobolka pravidelná, přímá. Zuby obústí při bázi 37 –53 µm široké. Výtrusy 12 – 19 µm.

Ekologie: vlhké tlející dřevo na pravidelně zaplavovaných místech v lužních lesích (relativně častý i na dřevě starších vodních děl – mlýny, hamry, regulace vodních toků), vlhký rostlinný detrit rašelin a slatin (obnažená rašelina, staré listové pochvy ostřic), roste i na vlhkých a živinami dobře zásobených humusových půdách (hlínou kryté terásky skal) ve vápencových oblastech, od nížin, kde převládá hlavně „detritový“ ekotyp až po subalpínský stupeň (Sněžka), kde roste více „vápencový“ ekotyp.

Rozšíření: Česká rep.: roztroušeně, oba ekotypy mají charakteristické rozšíření – „detritový“ je vázán svým výskytem na vodní toky středních a nízkých nadmořských výšek, „vápencový“ je soustředěn především na výchozy vápenců. Chybí nebo jen ojedinělé údaje jsou ze záp. Čech, středního a dolního Polabí, vých. Moravy.
Celkové: zatím nedostatečně známé, protože druh není zpravidla rozlišován, údaje pocházejí z Evropy (Španělsko, Francie, Velká Británie, Irsko, Skandinávie, Nizozemí, Německo, Itálie, Rakousko, Polsko, Česká republika, Slovenská republika, Maďarsko, Ukrajina a evropská část Ruska – pravděpodobně se ale vyskytuje ve většině evropských zemí), Sibiře, Dálného východu a Severní Ameriky (Kanada). V Evropě považován za temperátní druh.

Variabilita: veliká mnohotvárnost v rozmístění gametangií i v rámci jedné populace, jistá proměnlivost je i v poměru d/š listů, přičemž typ z tlejícího dřeva a detritu má tento poměr spíše na dolní hranici rozpětí uvedeného v popisu a typ z vápenců spíše na horní hranici rozpětí.

Možné záměny: druh velmi blízký k F. bryoides – rozlišení viz poznámku u tohoto druhu.

 

Fissidens viridulus (Sw.) Wahlenb. – krondlovka zelená

Syn.: Fisidens impar Mitt., Fissidens bryoides var. hedwigii Limpr., Schistophyllum haraldii Lindb., Schistophyllum viridulum (Sw.) Tolf., Fissidens haraldii (Lindb.) Limpr., Fissidens bryoides var. viridulus (Sw.) Broth.

 

Rostliny (2–) 3 – 5 (–7) mm veliké, rostoucí jednotlivě nebo v řídkých porostech. Lodyha větvená nebo nevětvená. Listy eliptické 3 – 6 krát tak dlouhé jako široké, ± náhle nebo postupně zúžené do krátké nebo delší špičky. Lem ve středu dorzální čepele 4 – 11 (–15) µm široký, končí ve špičce nebo několik buněk před ní, některé formy mohou mít celou špičku lemovanou, pak lem ve špičce splývá s žebrem. Žebro krátce vybíhá nebo končí ve špičce či těsně (1 – 2 buňky) před ní. Buňky ve střední části dorzální čepele (9–) 11 – 15 (–18) µm dlouhé, tlustostěnné, nepravidelně šestiboké, hladké, dosti rozdílné ve velikosti, proto nejsou řazené.

Dioický, autoický nebo polyoický. Často plodný. Antheridia jsou terminální na velmi malých (trpasličích) samčích rostlinkách, nebo na vyšších samčích rostlinách, nebo jsou ukryta v poupátkům podobných zkrácených výhoncích v úžlabí listů (ukryty ve zdvojené pochvovité části listu) nejčastěji ve spodní části lodyhy. Samčí rostliny nebo výhonky jsou často umístěny při bázi obvykle větších samičích rostlin. Archegonia (280–) 310 – 380 (–410) µm, jsou umístěna na koncích hlavních lodyh nebo větví. Štět žlutý nebo načervenalý. Tobolka souměrná nebo lehce asymetrická, většinou přímá nebo slabě nachýlená. Zuby obústí při bázi (30–) 34 – 60 (–68) µm široké. Výtrusy (11–) 14 –18 (–20) µm, téměř hladké.

Ekologie: na obnažených, jílovitých nebo písčitých zastíněných půdách, na okrajích lesních cest, podél toků, častěji ve vápencových oblastech, britští autoři (např. Smith 1970), kteří ztotožňují tento druh s F. pusillus, ho uvádějí častěji na skalách, u nás z nížin až do vrchovin.

Rozšíření: Česká rep.: relativně častý na stř. a již. Moravě a také v okolí Prahy, z ostatního území jsou jen roztroušené údaje, doklady chybí ze záp. a jihozáp. Čech, stř. a záp. části Českomoravské vrchoviny, sev. Moravy a moravského Slezska.
Celkové: vzhledem k různému chápání tohoto druhu různými autory není následující rozšíření příliš přesné. Je ale pravděpodobné, že druh je poměrně hojný v Evropě (ve většině zemí), Makaronésii, sev. Africe, Asii, Severní a Střední Americe a v Austrálii.

Variabilita: velmi variabilní druh z okruhu F. bryoides, blízce příbuzný F. incurvus. Proměnlivý je vzrůst rostlin, tvar a zakončení listů, míra nachýlení tobolky a uspořádání gametangií. F. viridulus subkomplex vyžaduje hlubší taxonomické studium.

Možné záměny: v typické podobě je zpravidla dioický, s charakteristicky zašpičatělými listy a většinou s přímou tobolkou, roste na obnažených půdách.
F. incurvus – listy dlouze hrotité, tobolka nachýlená až téměř přímá.
F. gymnandrus – listy široce eliptické, široce zašpičatělé, špička krátká, často asymetrická, dorzální čepel k bázi listu náhle zúžená, velmi typická jsou jednotlivá nahá antheridia v úžlabí nejhořejších listů.

 

Fissidens incurvus Starke ex Röhl. – krondlovka zakřivená

Syn.: Skitophyllum incurvum (Röhl.) Bach. Pyl., Fissidens bryoides var. incurvus (Röhl.) Huebener, Fissidens viridulus subsp. incurvus (Röhl.) Waldh., Fissidens viridulus var. incurvus (Röhl.) Wilson, Schistophyllum incurvum (Röhl.) Lindb.

 

Blízce příbuzný předcházejícímu druhu, jemuž se velmi podobá. Rostliny 3 – 5 (–9) mm vysoké, jednotlivé nebo ve volných porostech. Lodyhy zpravidla nevětvené s 3 – 8 páry listů. Listy eliptické až vejčitě kopinaté 2,5 – 7,0 krát tak dlouhé jako široké, na vrcholu s prodlouženou špičkou. Perichaetiální listy bývají často užší a mají obvykle delší špičku než ostatní. Lem listů 7 – 15 µm široký, ve špičce se většinou spojuje s žebrem. Žebro končí ve špičce nebo hrotitě vybíhá. Buňky ve středu dorzální čepele hladké, (6–) 9 – 15 (–17) µm.

Dioický nebo vzácněji autoický. Často plodný. Antheridia jsou většinou umístěna na vrcholu trpasličích samčích rostlin nebo vzácněji „poupátkovitá“ při bázi samičích rostlin. Archegonia na koncích hlavních lodyh samičích rostlin, 210 – 350 µm dlouhá. Štět načervenalý, dlouhý, silný a často zakřivený. Tobolka asymetrická, nachýlená až vodorovná, někdy přímá. Zuby obústí při bázi 31 – 48 µm široké. Výtrusy 10 – 15 (–18) µm.

Ekologie: holé, vlhké a bázemi bohaté jílovité nebo i slabě písčité půdy především v lužních lesích nebo i na sušších stanovištích v habrových a teplomilných doubravách, z nížin do pahorkatin, do hor u nás nevystupuje.

Rozšíření: Česká rep.: rozšíření je velmi nerovnoměrné, naše představa o rozšíření druhu je ovlivněna jistě i mírou prozkoumanosti; spíše vzácný druh, doložen z okolí Prahy, sev. Čech, jihozáp. a střední Moravy, prakticky žádné údaje nejsou z již. a záp. Čech, středního Polabí, větší části Českomoravské vrchoviny, sev. Moravy a z oblasti jihomoravských úvalů.       
Celkové: záp., střed. a sev. Evropa, Makaronésie, sev. Afrika, Kypr, Turecko, Izrael, Kavkaz, Irán, sev. Amerika. V Evropě má submediteránní rozšíření.

Variabilita: proměnlivý v utváření špičky listové, rozmístění gametangií a ve stupni nachýlení tobolky. Je otázkou, nakolik lze F. incurvus považovat za samostatný druh, když od F. viridulus jej odlišuje prakticky jen silně nachýlená tobolka, a to ještě zdaleka ne ve všech případech. Morfotypy s přímou tobolkou jsou častější než typické rostliny. Zkušenosti zatím ukazují, že F. incurvus je spíše vnitrodruhovým taxonem F. viridulus. Pak by měl být hodnocen zřejmě na úrovni variety jako F. viridulus var. incurvus (Röhl.) Wilson. Vztah F. incurvus – F. viridulus vyžaduje další hlubší taxonomické studium.

Možné záměny: velmi podobný F. viridulus má silnější špičku listů a většinou přímou tobolku.
F. bryoides – zpravidla větší (až 10 i více listových párů) a v paždí prostředních lodyžních listů má „poupátkovitá“ antheridia, tobolka přímá.

 

Fissidens bambergeri Schimp. – krondlovka Bambergerova

Syn.: Fissidens viridulus var. bambergeri (Schimp.) Waldh., Fissidens limbatus var. bambergeri (Schimp.) Düll

 

Zelené nebo později žluto- až hnědozelené rostliny jen 2 – 3 mm vysoké, rostoucí jednotlivě nebo v řídkých až hustých porostech. Lodyhy někdy větvené, uvnitř se středním svazkem, se 4 – 12 páry listů. Listy 0,6 – 1,2 × 0,2 – 0,4 mm, kopinaté nebo eliptické s různě utvářenou špičkou, která je ale vždy ostře zašpičatělá. Lem je velmi redukovaný, často jsou listy dokonale lemované jen na pravé čepeli nebo je lem ještě naznačen ve středu dorzální čepele a na bázi apikální čepele. Na pravé čepeli je vyvinut dokonalý intralaminální lem. Dorzální čepel končí daleko před nasazením listu, nanejvýš se před nasazením listu ± náhle zužuje a až k počátku listu sbíhá jen jako 1 – 2 buňky úzký svazek. Perichaetiální listy se zpravidla příliš neliší od ostatních. Žebro končí těsně před špičkou nebo ve špičce. Buňky ve středu dorzální čepele hladké, 7 – 9 µm.

Dioický nebo synoický. Občas plodný. Antheridia jsou umístěna terminálně na koncích lodyh trpasličích rostlinek nebo hlavních lodyh společně s archegonii. Archegonia 180 – 240 µm dlouhá, vždy umístěná terminálně. Štět přímý, 2,7 – 4,5 mm dlouhý. Tobolka pravidelná, přímá, 0,6 – 0,8 mm dlouhá. Zuby obústí až 32 µm široké při bázi. Výtrusy 12 – 14 µm, okrové, téměř hladké.

Ekologie: u nás jen na obnažené hlíně ve vápencových oblastech, nejčastěji ve světlých lesích, z pahorkatiny až do níže položených částí vrchovin, v horách chybí.

Rozšíření: Česká rep.: velmi vzácný druh, doklady jsou jen ze tří lokalit (Lánov u Vrchlabí, Špičák u Písečné, Sv. Kopeček u Mikulova), publikovaný údaj od Hodkova v Posázaví nebyl doložen.
Celkové: není zatím dostatečně známé, druh zpravidla není rozlišován, údaje pocházejí z Evropy (země již. Evropy, Francie, Německo, země Beneluxu, Velká Británie, Norsko (?), Česká republika, Slovenská republika, Maďarsko, Bulharsko, Rusko), ze sev. Afriky (Egypt), Makaronésie, již. a sev. Asie. V Evropě má druh submediteránní rozšíření.

Variabilita: dosti proměnlivá je špička listů, vždy je ale ostře zašpičatělá. Není vždy považován za samostatný druh. Bruggeman-Nannenga (Proc. K. Ned. Akad. Wet., Ser. C, 81: 387–402, 1978) jej ztotožňuje s F. minutulus Sull., britští autoři zase s F. viridulus nebo ho považují za vnitrodruhový taxon F. viridulus, s nímž je skutečně asi nejblíže příbuzný.

Možné záměny: u nás poměrně dobře vymezený druh, od ostatních krondlovek se liší nedokonale lemovanými listy, přítomností intralaminálního lemu na pravé čepeli listů, náhle zakončenou dorzální čepelí a častým synoickým postavením gametangií.

 

Fissidens pusillus (Wilson) Milde – krondlovka drobná

Syn.: Fissidens incurvus var. pusillus (Wilson) Schimp., Schistophyllum incurvum subsp. pusillum (Wilson) Lindb., Fissidens incurvus subsp. pusillus (Wilson) Boul., Schistophyllum pusillum (Wilson) Lindb., Fissidens minutulus subsp. pusillus (Wilson) Pilous, Fissidens crassipes f. inclinata Pilous

 

Drobné tmavě zelené rostliny, 2 – 5 (–8) mm vysoké, jednotlivě ale často i hustě při sobě rostoucí nebo v řídkých porostech, k podkladu téměř přitisklé. Lodyhy většinou nevětvené, s 3 – 6 (–10) páry většinou lemovaných listů. Listy eliptické, kopinaté až úzce kopinaté, 0,8 – 1,6 × 0,2 – 0,3 mm, tupě až ostře špičaté nebo slabě zašpičatělé, lem (0–) 7 – 15 (–17) µm široký, končí daleko před špičkou, tvoří jej 1 až několik řad buněk, někdy jsou listy jen velmi slabě lemované (např. jen ve střední části dorzální čepele) nebo i zcela nelemované (s výjimkou pravé čepele, která má lem vždy) – morfologický typ „exiguus“. Perichaetiální listy (3–) 4 – 6 (–7) krát tak dlouhé jak široké. Lem i žebro bývají někdy hnědočerveně zbarvené. Žebro je silné a končí několik buněk před špičkou. Buňky ve středu dorzální čepele (6–) 7 – 15 (–22) µm dlouhé, tlustostěnné.

Dioický nebo synoický. Poměrně často plodný. Antheridia na koncích lodyh trpasličích i větších samčích rostlinek. Archegonia rovněž terminální, (250–) 290 – 350 (–440) µm dlouhá. Štět žlutý tenký, 1,5 – 3,0 mm dlouhý. Tobolka pravidelná přímá nebo slabě nachýlená, 0,45 – 0,75 mm dlouhá. Zuby obústí při bázi (24–) 30 – 47 (–53) µm široké. Výtrusy (9–) 10 – 18 (–23) µm, hnědé, téměř hladké.

Ekologie: nejčastěji kyselé, vzácněji i bazické skály nebo kameny (hlavně pískovce, břidlice a fylity) v potocích nebo na velmi vlhkých stinných místech, zpravidla blízko vody, z nížin až do hor, vzácně vystupuje až do 1200 m n.m.

Rozšíření: Česká rep.: téměř rovnoměrně roztroušen po celém území, lokálně může být až dosti častým druhem (např. v oblasti severočeských pískovcových skalních měst či ve vnějších flyšových Karpatech).
Celkové: Evropa (téměř celá, méně údajů je ze zemí východní Evropy), sev. Afrika, Asie, Severní Amerika. V Evropě je F. pusillus považován za temperátně-montánní druh.

Variabilita: na území Karpat (a nejen tam) druh tvoří ± přechodné morfologické typy k F. viridulus, resp. k F. gracilifolius. Statnější formy až s 8 páry listů jsou někdy označovány jako var. irriguus Limpr., rostliny s nelemovanými nebo slabě lemovanými listy bývají určovány jako „F. exiguus“ (viz níže). Několikrát byl u nás sebrán poměrně stálý morfologický typ vzhledem připomínající malý F. crassipes. Má velmi silný a často zbarvený lem na listech, velikost buněk se pohybuje na horní hranici rozpětí pro F. pusillus. Od F. crassipes se liší hlavně tvarem buněk, které jsou většinou isodiametrické, kratšími archegonii a užšími zuby obústí. Taxonomicky nevyjasněný je vztah k F. limbatus a také k F. viridulus, s nímž je někdy ztotožňován (cf. Smith A.J.E., Trans. Br. Bryol. Soc., 6: 56–68, 1970).

Možné záměny: Fissidens crassipes – je zpravidla větší, buňky listové jsou mírně protáhlé, > 15 µm, archegonia delší než 420 µm a zuby obústí 51 – 86 µm široké při bázi.
F. gracilifolius má perichaetiální listy 6 – 9 krát delší než jsou široké, na vrcholu jsou zvolna a dlouze velmi ostře špičaté, roste hlavně na vápencových skalách.
F. limbatus má menší a mamilnatě vyklenuté buňky listové.

 

Poznámka: Fissidens exiguus Sull. – rostliny habitem připomínají F. pusillus, od něhož se liší prakticky jen nelemovanými nebo slabě lemovanými listy, případně je lem vyvinut jen na pravé čepeli perichaetiálních listů. Tyto morfotypy byly kromě USA a Kanady vzácně zjištěny i v západní Evropě (Anglie, Irsko, Francie, Dánsko, Německo a údaje pocházejí i ze Středomoří). Řada autorů přijala tento taxon na druhové úrovni, ale monografové rodu jej jako druh nikdy neakceptovali. Pursell (A comparison of Fissidens obtusifolius and F. sublimbatus. – J. Hattori Bot. Lab., 82: 203–212, 1997) považuje jméno F. exiguus Sull. v souladu s americkým pojetím komplexu Fissidens bryoides za synonymum F. bryoides var. pusillus. U nás byl tento morfotyp nalezen v Českém středohoří (Oparno). Narozdíl od severoamerických mají naše rostliny o dost větší buňky listové a lem je vyvinut na pravé čepeli i ostatních níže položených listů, někdy je dokonce naznačen i na dorzálních čepelích listů.

 

Fissidens gracilifolius Brugg.-Nann. & Nyholm – krondlovka úzkolistá

Syn.: Fissidens minutulus auct. non Sull., Fissidens pusillus var. minutulus Moenk., Fissidens minutulus var. tenuifolius (Boul.) Norkett, Fissidens incurvus var. tenuifolius Boul.

 

Rostliny zelené až světle zelené, někdy inkrustované uhličitanem vápenatým, jen 2 – 3 (–5) mm vysoké, rostou jednotlivě nebo v řídkých porostech, k substrátu přitisklé (poléhavé). Lodyhy s 2 – 5 páry listů, nevětvené. Listy 1,0 – 1,5 × 0,1 – 0,3 mm, úzce eliptické nebo úzce vejčitě kopinaté, znenáhla a velmi ostře špičaté. Perichaetiální listy většinou delší a užší než ostatní, 6 – 9 krát tak dlouhé jako široké. Lem je (0–) 4 – 9 µm široký, končí před špičkou. Žebro končí ve špičce nebo těsně před ní, u perichaetiálních listů někdy velmi krátce vybíhá. Buňky uprostřed dorzální čepele hladké, 6 – 14 µm.

Dioický. Poměrně často plodný. Gametangia jsou terminální na vrcholech lodyh. Archegonia 180 – 230 µm. Štět tenký, žlutý, 1,5 – 2,0 mm dlouhý. Tobolka pravidelná, přímá nebo jen mírně nakloněná, víčko vysoce kuželovité, někdy vyšší než polovina délky tobolky. Zuby obústí u báze 24 – 39 µm široké. Výtrusy 9 – 17 µm.

Ekologie: stinné vápencové skály a kameny, na místech s vyšší vzdušnou vlhkostí, při bázích skal v lesích, často i pod slabou vrstvou lesní hrabanky, případně na sekundárních stanovištích jako jsou stinné zídky, zříceniny hradů, cihly, zděné studny. Méně typické formy rostou na andezitech, opukách a pískovcích (zejména s vápnitým tmelem), velmi vzácně i na silikátových horninách jako žula a rula. Z pahorkatin až do hor, na vhodných stanovištích vystupuje i do výšek přes 1000 m n.m. V Evropě má druh temperátně-montánní charakter rozšíření.

Rozšíření: Česká rep.: v krasových oblastech a na místech s výchozy vápenců poměrně častý druh, jinde spíše vzácný, údaje z přirozených stanovišť chybí ze záp. a již. Čech, v rozsáhlých oblastech s převahou kyselých hornin může růst jen na sekundárních stanovištích.
Celkové: druh není ještě leckde rozlišován, proto i jeho celkové rozšíření není dosud dostatečně známé, údaje jsou zatím z Evropy, Afriky a Asie.

Variabilita: nejtypičtější rostliny rostou na vápencích a na druhotných stanovištích (zídky, zděné studny, hradní zříceniny ap.). Na jiných horninách zpravidla tvoří morfologické přechody k F. viridulus nebo F. pusillus.

Možné záměny: Fissidens pusillus – má širší, ± náhle a krátce špičaté až tupě špičaté listy, roste většinou na kyselých skalách.
F. limbatus – má menší a hlavně oboustranně mamilnaté buňky, špičaté až krátce zašpičatělé listy.
F. viridulus – širší ± náhle a ostře zašpičatělé listy, roste převážně na hlíně.

 

Fissidens crassipes Wilson ex Bruch & Schimp. – krondlovka vodní

Syn.: Fissidens incurvus var. fontanus Bruch & Schimp., Fissidens viridulus var. major Wilson, Fissidens incurvus var. crassipes (Bruch & Schimp.) Schimp., Fissidens mildeanus Schimp. in Milde, Fissidens hydrophilus A. Jaeger, *Fissidens rufipes Schimp. ex A. Jaeger, Fissidens crassipes var. rufipes Schimp., Fissidens crassipes var. lacustris Amann

 

Tmavě zelené rostliny, 0,5 – 1,5 (–3) cm vysoké, často kalem a vápnitými inkrustacemi obalené, rostou v hustých nebo řídkých porostech. Lodyhy nevětvené nebo větvené s 9 – 18 (–38) páry listů. Listy svírají s lodyhou úhel asi 45°. Listy 1,1 – 3,2 × 0,3 – 0,8 mm, eliptické s dokonale vyvinutým lemem, ostře špičaté nebo zašpičatělé s tupou špičkou, čepel je často těsně při bázi nebo poblíž žebra vícevrstevná. Špička listů je hrotitá, nelemovaná. Žebro končí několik buněk před špičkou. Lem 7 – 23 µm široký, končí před špičkou a na dorzální čepeli zpravidla nedosahuje nasazení listu. Buňky uprostřed dorzální čepele hladké, 9 – 26 × 6 – 12 µm, časté jsou prodloužené buňky. Perichaetiální listy 2,0 – 3,6 mm dlouhé, tvarem se neliší od ostatních lodyžních listů.

Dioický nebo synoický. Zřídka plodný. Gametangia terminální na vrcholech lodyh. Antheridia (190–) 260 – 400 (–450) µm dlouhá, archegonia 420 – 660 µm dlouhá. Štět 3 – 8 mm dlouhý. Tobolka přímá nebo mírně nachýlená, 0,6 – 1,5 × 0,3 – 0,9 mm. Víčko 0,3 – 0,8 mm vysoké. Zuby obústí při bázi 51 – 86 µm široké. Výtrusy 15 – 27 (–30) µm.

Ekologie: vodní až vlhkomilný mech, oplachované kameny v tocích a vodopádech, regulační hráze, vzácně na dřevě, nížiny až pahorkatiny, u nás nalezen ve 400 m n.m. na kapavé slepencové skále.

Rozšíření: Česká rep.: velmi vzácný mech, u nás zjištěn na jediné lokalitě (Rokytná u Moravského Krumlova).
Celkové: Evropa (velká většina zemí, méně údajů je z východní Evropy, kde byl často zaměňován za F. pusillus), sev. Afrika a Asie (v subsp. warnstorfii), nerevidované údaje pocházejí i ze Severní Ameriky. Druh má v Evropě suboceánicko-submediteránní charakter rozšíření.

Variabilita: u nás jen v typické subsp. crassipes.

Možné záměny: vodní formy F. pusillus pokud jsou statnější a mají silně lemované listy mohou být zaměněny za F. crassipes. Nejspolehlivěji je lze odlišit délkou archegonií a šířkou zubů obústí při bázi (viz popisy obou druhů).
F. rufulus se liší širší špičkou listovou, menšími buňkami listovými (< 15 µm), úhel, který svírají listy s lodyhou je 60°, lem u dobře vyvinutých listů na dorzální čepeli dosahuje jejich nasazení.

 

Fissidens rufulus Schimp. – krondlovka ryšavá

Syn.: Fissidens crassipes var. curtus R. Ruthe

 

Rostliny tmavě zelené nebo nahnědlé, často kalem nebo solemi obalené, 0,5 – 2,5 (–4) cm veliké s větvenou nebo nevětvenou lodyhou a s 10 – 20 (–42) páry listů. Listy sterilních výhonků svírají s lodyhou úhel asi 60°. Listy jsou eliptické 0,8 – 2,2 (–3,0) × 0,2 – 0,8 mm, na vrcholu ± tupě nebo široce špičaté, při bázi čepel někdy vícevrstevná. Lem listů 12 – 24 µm široký, na dorzální čepeli dosahuje lodyhu, ale mizí před špičkou. Žebro končí několik buněk před špičkou. Lem i žebro často červenohnědě zbarvené. Buňky ve středu dorzální čepele listu 6 – 15 × 4 – 9 (–11) µm. Perichaetiální listy 1,5 – 2,7 mm dlouhé.

Dioický nebo synoický. Zřídka plodný. Gametangia umístěna terminálně na koncích lodyh nebo větví. Antheridia 250 – 400 µm, archegonia 300 – 460 (–560) µm. Štět 2,5 – 6,0 (–7,0) mm dlouhý, červený. Tobolka přímá, souměrná, vzácně mírně nakloněná, 0,6 – 1,0 × 0,4 – 0,6 mm. Víčko 0,3 – 0,7 mm vysoké. Šířka zubů obústí při bázi (37–) 43 – 66 (–71) µm. Výtrusy (15–) 18 – 26 (–29) µm, jemně papilnaté.

Ekologie: oplachované skály a kameny, vodopády, vodní díla (splavy, náhony), vzácně i na dřevě ponořeném ve vodě, z nížin až do nižšího stupně pahorkatin, u nás jen zřídka vystupuje přes 500 m n.m.

Rozšíření: Česká rep.: vzácný druh, v minulosti sbírán u Čekanic, Mladé Boleslavi, Malé Skály, České Skalice, Štěchovic, Pardubic, Brna, nově mezi Hřenskem a Děčínem, v Českém Švýcarsku, u Třebechovic p. Orebem, u Chotěboře a Miletína.
Celkové: záp., již. a stř. Evropa, na východ areál druhu zasahuje až do Rumunska, na severu do již. Švédska, nerevidované údaje pocházejí i z evropské části Ruska. Je považován za suboceánický druh.

Variabilita: na našem území poměrně málo proměnlivý.

Možné záměny: Fissidens pusillus má zpravidla menší vzrůst, větší buňky listové, menší výtrusy a užší zuby obústí při bázi (viz popisy obou druhů).
F crassipes se liší tvarem špičky listové, velikostí buněk a dále v následujících znacích – F. rufulus vs. F. crassipes: lem na dorzální čepeli dosahuje báze této čepele vs. lem nedosahuje báze dorzální čepele a mizí dříve, úhel mezi listy a lodyhou je 60° u F. rufulus vs. 45° u F. crassipes.

 

Fissidens limbatus Sull. – krondlovka lemovaná

Syn.: Fissidens minutulus Sull., Fissidens herzogii R. Ruthe, Fissidens canariensis Bryhn, Fissidens bryoides subsp. herzogii (R. Ruthe) Podp., Fissidens bilewskyi P. de la Varde

 

Rostliny 2 – 7 mm vysoké, tmavě zelené až nahnědlé, rostou jednotlivě nebo v nízkých porostech. Lodyhy většinou nevětvené, méně často se větví, až s 15 páry listů, většinou jich ale mají mnohem méně. Listy eliptické až úzce eliptické, 0,5 – 2,0 × 0, 1– 0,6 mm, spíše zvolna ostře zašpičatělé nebo špičaté, na okraji s lemem 4,5 – 18,0 µm širokým, zasahujícím až do špičky, kde se spojuje s žebrem. Žebro končí ve špičce listu. Perichaetiální listy se obvykle neliší od ostatních. Buňky uprostřed dorzální čepele tenkostěnné, (3–) 4 – 9 (–12) µm, mamilnatě oboustranně vyklenuté. Čepel listu se v procházejícím světle mikroskopu díky mamilnatým buňkám jeví tmavá a je lemovaná zářivě světlým okrajem.

Dioický nebo autoický. Zřídka plodný. Archegonia terminální na vrcholu hlavní lodyhy, 200 – 380 (–480) µm dlouhá. Antheridia 150 – 240 µm dlouhá, buď „poupátkovitá“ v úžlabí listů nebo terminální na malých či na normální velikosti dorůstajících samčích rostlinkách. Štět 1,5 – 7,0 mm dlouhý, rovný. Tobolka přímá nebo slabě nachýlená. Zuby obústí při bázi 21 – 55 µm široké. Výtrusy 7 – 18 µm.

Ekologie: na našem území byl zjištěn téměř výhradně na stinných až vlhkých pískovcových kamenech a skalách (zřejmě s obsahem vápenatých iontů), na písčité půdě stinných míst, u potoků nebo na skalách a kamenech u vody, pahorkatiny, nevystupuje přes 500 m n.m.

Rozšíření: Česká rep.: vzácný druh, dosud nalezen na Kokořínsku, v okolí Štramberka, u Ostravice a Velké nad Veličkou.
Celkové: rozšíření tohoto druhu není zatím dostatečně známé, údaje pocházejí ze záp., již. a stř. Evropy, sev. Afriky, Makaronésie, přední Asie, Arabského poloostrova a Severní Ameriky. Druh má v Evropě oceánicko-mediteránní charakter rozšíření.

Variabilita: proměnlivý je vzrůst rostlin, utváření špičky listové a míra mamilnatosti buněk čepele (vzácně mohou být i hladké). Druh není všeobecně přijímán, autoři, kteří jej neuznávají, ho ztotožňují nejčastěji s F. viridulus nebo F. pusillus.

Možné záměny: od podobných druhů (F. pusillus, F. gracilifolius, F. viridulus) se liší menšími a mamilnatými buňkami.

 

Subg. Pachyfissidens (Müll. Hal.) Kindb.

 

Fissidens taxifolius Hedw. – krondlovka tisolistá

 

Tmavě zelené až žlutozelené matné rostliny 1 – 2 (–3) cm vysoké. Tvoří husté nízké trsy nebo rostliny rostou jednotlivě. Lodyhy větvené, na průřezu se zřetelným středním svazkem. Listy vejčitě kopinaté, kopinaté až ± jazykovité, 1,5 – 2,2 × 0,5 – 0,8 mm, nejširší v dolní polovině, ± náhle nebo i zvolna zúžené do špičky, nelemované, s okrajem vystouplými buňkami jemně zoubkatým, 1 řada okrajových buněk tvoří světlejší obvod. Dorzální čepel na bázi často laločnatě zakončená. Perichaetiální listy mnohem menší, mají prodlouženou apikální část, která je ale velmi úzká, pravá čepel je naopak mnohem širší než je tomu u ostatních lodyžních listů. Žebro silné, hrotitě vybíhá. Buňky zaobleně šestiboké, neprůhledné, tenkostěnné, mamilnaté, 7 – 10 µm.

Dioický nebo autoický. Vzácně plodný. Samčí trpasličí rostlinky, jen 0,3 mm vysoké, s antheridii 120 µm dlouhými, ve spleti rhizoidů při bázi samičích rostlin. Archegonia 300 µm dlouhá, na koncích zkrácených bočních větví v úžlabí listů při bázi samičích rostlin. Štět načervenalý, 1,0 – 1,5 cm dlouhý, vyrůstá bočně při bázi lodyhy. Tobolka nachýlená až horizontální, mírně zakřivená. Zuby obústí 75 – 90 µm široké při bázi, výtrusy 14 –20 µm, hladké.

Ekologie: vlhká obnažená hlína nejčastěji v listnatých lesích (zejména v luzích), louky, zahrady, okraje lesních cest, hlavně nížiny a pahorkatiny, výše je vzácnější, u nás nevystupuje do výšek přes 1000 m n.m.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pospíšil, Acta Mus. Moraviae, Sci. nat., Brno, 58: 87–108, 1973): hojně na celém území, absence dokladů z některých míst svědčí spíše o jejich menší bryologické prozkoumanosti.
Celkové: Evropa, Makaronésie, sev. Afrika, přední, již. a jihových. Asie, Sibiř, Severní, Střední a Jižní Amerika. V Evropě má temperátní charakter rozšíření.

Variabilita: Pilous (Čas. Nár. Mus., Praha, Sect. Natur., 123: 85–95, 1954) popsal z našeho území několik nových forem, které ovšem mají jen malý praktický význam. Ve středomořské a oceánické oblasti Evropy se vyskytuje kromě typu ještě subsp. pallidicaulis (Mitt.) Mönk., tento poddruh ale ve střední Evropě neroste.

Možné záměny: mladé rostlinky mohou být zaměněny za F. exilis – viz poznámku u tohoto druhu.
F. osmundoides – viz poznámku u tohoto druhu.

 

Fissidens osmundoides Hedw. – krondlovka podezřeňovitá

 

Rostliny zelené, žlutozelené nebo žlutohnědé, 1 – 3 (–6) cm vysoké, tvoří husté hnědým vlášením spojené nízké porosty. Lodyhy větvené nebo nevětvené, na příčném řezu se zřetelným středním svazkem. Listy kopinaté, vejčitě kopinaté až jazykovité, 2,1 – 3,1 × 0,6 – 1,0 mm, náhle zúžené do krátké špičky, na okraji jemně zoubkaté, nejsou lemované dlouhými buňkami. Perichaetiální listy se zpravidla od ostatních neliší. Žebro končí ve špičce nebo krátce hrotitě vybíhá. Buňky nepravidelně šestiboké, 10 – 20 µm, na okraji někdy menší.

Dioický. Gametangia umístěna terminálně na koncích lodyh. Vzácně plodný, ale archegonia jsou často pozorovatelná. Štět 7 – 14 mm dlouhý, vyrůstá z vrcholu lodyhy, načervenalý. Tobolka přímá nebo slabě nachýlená. Zuby obústí pří bázi 85 µm široké. Výtrusy 16 – 18 (–24) µm, jemně papilnaté.

Ekologie: vlhké louky, rašeliniště, slatiniště, štěrbiny vlhkých a kapavých skal, zejména na reliktních stanovištích, od vrchovin do hor, až do subalpínského stupně.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Pospíšil, Acta Mus. Moraviae, Sci. nat., Brno, 58: 87–108, 1973): poměrně vzácný druh, Šumava (Křišťanovice), Třeboňsko (Lipnice), Krkonoše, Českolipsko (Staré Splavy), Chotěboř, Žďárské vrchy, Hrubý Jeseník, Moravskoslezské Beskydy (Ostravice).          
Celkové: Evropa, Grónsko, Špicberky, sev. stř. a vých. Asie, Severní a Jižní Amerika. V Evropě je považován za subarkticko-subalpínský druh.

Variabilita: poměrně málo variabilní druh.

Možné záměny: Fissidens taxifolius – má menší a mamilnaté buňky (viz popis druhu) a štět vyrůstá bočně ve spodní části lodyhy, roste v jiných ekologických podmínkách.
F. adianthoides – archegonia jsou umístěna laterálně, takže štět vyrůstá bočně asi uprostřed lodyhy nebo z dolní části samičí rostliny, listy ve špičce zřetelně nepravidelně zubaté.

 

Fissidens adianthoides Hedw. – krondlovka netíkovitá

 

Rostliny zelené nebo tmavě zelené, až 10 cm vysoké, nejstatnější zástupce rodu u nás, roste ve volných nebo hustých vysokých trsech nebo vtroušen mezi jinými mechy. Lodyhy nevětvené nebo roční výhonky vyrůstají ze špičky nebo uprostřed loňských lodyh, dole hnědočerveně hustě vlášenité, na příčném řezu s vyvinutým středním svazkem. Listy vejčitě kopinaté až jazykovité, 3,0 – 4,5 × 1,0 – 1,3 mm, za sucha jednostranně špičkami k podkladu zahnuté, za vlhka mírně vlnkaté, tupě nebo ostře špičaté, nelemované, při okraji 3 – 4 řady světlejších buněk, okraj jemně zoubkatý, ve špičce ostře nepravidelně zubatý. Žebro silné, končí těsně před špičkou nebo ve špičce. Buňky šestiboké, slabě mamilnatě vyklenuté, (9–) 14 – 20 µm.

Dioický, vzácněji autoický. Archegonia ukryta v malých výhoncích v úžlabí prostředních nebo spodních listů samičích rostlin. Štět červený, 1,0 – 2,5 cm dlouhý, vyrůstá bočně přibližně uprostřed lodyh ročních výhonků. Tobolka vejčitá až obvejčitá, přímá nebo nachýlená. Víčko zobanitě protáhlé, tak dlouhé nebo delší jako tobolka. Zuby obústí při bázi 85 – 120 µm široké. Výtrusy 16 – 24 µm, jemně papilnaté.

Ekologie: bažinné až rašelinné louky, slatiny, břehy potoků, prameniště, vlhké kapavé skály, od nížin až vysoko do hor, na vhodných stanovištích až do subalpínského stupně.

Rozšíření: Česká rep.: v minulosti na vhodných stanovištích častý, dnes již mnohem vzácnější, v současnosti více údajů z karpatské části Moravy, mnoho lokalit zejména v nížinách zaniklo.
Celkové: Evropa, Island, Grónsko, Makaronésie, sev. a vých. Afrika, Sibiř, vých. Asie, Nový Zéland, Severní Amerika.

Variabilita: dosti proměnlivý v celkovém vzrůstu, velikosti buněk i zubatosti špičky listové. Zdá se, že F. adianthoides je taxon polyploidního původu, jehož základem je F. dubius. To vysvětluje jejich vzájemnou příbuznost i občasné přechodné typy, které lze někdy jen těžko morfologicky rozlišit.

Možné záměny: F. osmundoides – rostliny obvykle žlutozelené, menší, listy ± náhle hrotitě zašpičatělé, na okraji ve špičce nanejvýš vystouplými buňkami drobně a pravidelně zoubkaté, nikdy zubaté, štět (nebo častěji archegonia) jsou umístěna terminálně na hlavní lodyze.
F. dubius – má zpravidla menší, buňky uprostřed čepele, ta může být místy i dvojvrstevná, roste obvykle na sušších stanovištích (štěrbiny stinných, ale nikoli kapavých skal, suché trávníky).

 

Fissidens dubius P. Beauv. – krondlovka klamná

Syn.: Fissidens cristatus Wilson & Mitt., Fissidens decipiens De Not. Fissidens velenovskyi Podp.

 

Rostliny zelené nebo hnědozelené, 1 – 3 (–6) cm vysoké, v hustých nebo volných nízkých trsech, habituelně podobné F. adianthoides. Lodyhy dole větvené, na průřezu se 3 – 4 vrstvami sklerenchymatických buněk. Listy úzce kopinaté, vejčitě kopinaté nebo jazykovité, 2,0 – 3,4 × 0,4 – 0,9 mm, krátce špičaté až hrotité, nelemované, na okraji jemně zoubkaté ke špičce nepravidelně ostře zubaté, zuby často vícebuněčné. Čepel listů místy dvojvrstevná, na okraji 2 – 4 řady světlejších buněk. Žebro silné, končí těsně před špičkou nebo krátce hrotitě vybíhá (var. mucronatus). Buňky listů nepravidelně šestiboké, tenkostěnné, mamilnaté, v horní části 6 – 9 (–12) µm.

Dioický, vzácně autoický. Vzácně plodný. Štět červený, 0,8 – 1,2 cm dlouhý, vyrůstá bočně přibližně ve středu nebo při bázi lodyh ročních výhonků. Tobolka eliptická přímá nebo slabě nachýlená. Víčko dlouze zobanité. Obústí purpurově červené, zuby při bázi 120 µm široké. Výtrusy 10 – 18 µm.

Ekologie: štěrbiny stinných převážně bazických skal a kamenů (var. dubius), v teplejších oblastech také na hlíně, zvláště ve stepních či polostepních porostech nebo na slunných svazích (var. mucronatus), z nížin až do hor.

Rozšíření: Česká rep.: docela hojný druh po celém území (rozšíření var. mucronatus viz Pospíšil, Acta Mus. Moraviae, Sci. nat., Brno, 56-57: 155–166, 1972).
Celkové: Evropa, Makaronésie, sev. Afrika, přední, již. a vých. Asie, Sibiř, Polynésie, Austrálie, Nový Zéland, Severní Amerika. V Evropě má temperátně-montánní charakter rozšíření.

Variabilita: var. mucronatus (Limpr.) Kartt., Hedenäs & L. Söderstr. – má na rozdíl od typu zřetelně vybíhavé žebro a liší se i ekologicky, je hojný v xerotermních travních porostech, zejména na spraších.

Možné záměny: F. adianthoides – viz komentář u tohoto druhu.
F. dubius var. mucronatus bývá zaměňován za F. taxifolius – ten má však ve špičce jen jemně a ± pravidelně zoubkaté listy, na okraji listů je jen 1 řada světlejších buněk.

 

Subgenus Octodiceras (Brid.) Broth.

 

Fissidens fontanus (Bach. Pyl.) Steud. – krondlovka vodní (kuželočepka napuchlá, loučenka vodní)

Syn.: Octodiceras julianum (DC.) Brid., Fissidens julianus (DC.) Schimp., Octodiceras fontanum (Bach. Pyl.) Lindb.

 

Středně veliké, 5 i více cm dlouhé, bokoplodé (kladokarpní), tmavě zelené až černozelené vodní rostliny, tvoří husté nebo řídké ve vodě splývající chomáče, dole vlášením spojené. Lodyhy chabé, řídce olistěné, z úžlabních nodulů obvykle větvené, na průřezu oválné, bez středního svazku. Listy šikmo odstálé, čárkovitě kopinaté, velmi zvolna do tupé špičky zúžené, celokrajné, nelemované, apikální čepel listu 2 – 3 krát delší než pravá čepel, dorzální čepel zpravidla nedosahuje bázi listu. Perichaetiální listy se tvarem neliší, jsou ale obvykle menší. Žebro končí před špičkou. Buňky čtyř- až šestiboké, tenkostěnné, 14 – 18 µm, u okraje listu jsou menší.

Autoický. Antheridia 140 µm dlouhá, „poupátkovitá“ v úžlabí lodyžních listů. Archegonia až 440 µm dlouhá, na vrcholcích krátkých bočních větví, vyrůstajících z úžlabí lodyžních listů. Velmi vzácně plodný. Štět velmi krátký (< 1mm) a silný. Tobolka eliptická, přímá, symetrická. Průduchy chybí. Obústí rudimentární, oranžové, zuby 50 µm široké při bázi, hrubě papilnaté. Víčko vysoce kuželovité, delší než sporangium. Čepička kuželovitá, hladká. Výtrusy 18 – 21 µm, žlutozelené.

Ekologie: hydrofyt, ponořené kameny, beton, dřevo i železo, v tekoucích i stojatých vodách, snáší zřejmě i znečištěné vody, z nížin do pahorkatin.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Soldán, in Kotlaba & Šebek, Sborn. ref. ze semináře Aktuální rozšíření některých druhů řas, mechů, lišejníků a hub v Československu, pp. 5–7, 1989): jižní Čechy (více lokalit), Labe u Střekova, Ohře (horní i dolní tok), Šluknovsko, Českolipsko, Vltava v Praze, Orlice u Hradce Králové, horní tok Jihlavy, Opavsko (Raduň), Napajedla, tropický skleník v Květné zahradě v Kroměříži, v západní části země hojnější, na Moravě vzácný, částečně snad i přehlížený, epizodicky mizí ze známých lokalit a v rámci toku zřejmě mění své lokality.
Celkové: záp. a severozáp. Evropa, Madeira, Afrika, Severní Amerika, Mexiko, Chile, Austrálie, Nový Zéland. V Evropě má druh submediteránní charakter.

Variabilita: poměrně stálý druh.

Možné záměny: snadno poznatelný mech.