Entosthodon Schwägr. – nitrozubka (hlinovka)

Syn.: Funaria Hedw. p. pte.

Drobné mechy rostoucí ve volných trsech i jednotlivě. Lodyhy 2 – 6 mm, na průřezu okrouhlé, se středním svazkem a korovou vrstvou. Dolní listy oddálené až šupinovité, horní větší, nahloučené k vrcholu lodyhy, přímo rozestálé, vejčitě kopinaté, obkopinaté nebo eliptické, zvolna nebo náhle ostře zašpičatělé až hrotité, ± zřetelně lemované 1 – 2 řadami protáhlých buněk, ploché nebo slabě vyduté. Žebro většinou vybíhá až do špičky nebo končí těsně před ní. Buňky nepravidelně šestiboké, obdélníkové až kosníkové.

Jednodomý, autoický.

Štět prodloužený a většinou přímý. Tobolka souměrná, hruškovitá, přímá nebo vzácněji nachýlená, se zřetelným krkem, k ústí zúžená, i za sucha hladká (krkatá část tobolky může být rýhovaná). Čepička nafoukle kápovitá, slámově lesklá, dlouze šikmo zobanitá, poměrně dlouho vytrvávající. Víčko nízké, ploché nebo slabě vyklenuté, s buňkami uspořádanými do rovných nebo zakřivených řad. Prstenec chybí. Buňky exothecia tlustostěnné, obdélníkové. Obústí rudimentární, hluboko vetknuté, jen výjimečně 16 zřetelně vyvinutých papilnatých zubů. Výtrusy veliké.

Kosmopolitně rozšířený rod (okolo 80 uváděných druhů), v Evropě zastoupen 7 druhy. U nás roste jediný druh.

Entosthodon fascicularis (Hedw.) Müll. Hal. – nitrozubka svazčitá (hlinovka svazčitá)

Syn.: Funaria fascicularis (Hedw.) Lindb.

Živě zelené rostliny. Lodyhy většinou nevětvené.

Horní listy 1 × 2 – 3 mm, obkopinaté až obvejčité, zvolna až náhle hrotité nebo ostře zašpičatělé, v horní polovině na okraji zřetelně zubaté. Žebro končí ve špičce nebo krátce před ní, vzácně krátce vybíhá. Buňky v horní polovině listu 20 – 40 × 30 – 83 µm.

Štět 3 – 9 mm dlouhý, později načervenalý. Tobolka ve zralosti hnědočervená, po odvíčkování se zúženým ústím. Buňky tvořící víčko jsou uspořádané do spirálně zatočených řad, středové až 2-krát menší než buňky vnější. Zuby obústí často přítomny, většinou ale rudimentární a pomíjivé.

Výtrusy 24 – 30 µm, hnědé až žlutohnědé, papilnaté, papily nízké, široké, někdy mají papily i několik vrcholů.

Ekologie: vždy na obnažené hlíně, mezi drny trav, rýpaniny na loukách, pole, úhory, meze, břehy a úvozy cest, světlé lesy, spíše na sušších místech.

Rozšíření: Česká rep.: v teplejších územích od nížin až do pahorkatin roztroušeně.
Celkové: Evropa, sev. Afrika, Kavkaz.

Variabilita: proměnlivé jsou znaky na gametofytu (délka žebra, přítomnost lemu a zubatost i tvar listů a jejich špičky) a také celkový vzrůst rostlin.

Možné záměny: habituelně velmi podobný mechu Physcomitrium pyriforme. Oba druhy jsou spolehlivě rozlišitelné jen pomocí znaků na tobolce. Znaky na gametofytu obou druhů (délka žebra, přítomnost lemu a zubatost listů) jsou velmi variabilní a krajně nespolehlivé. P. pyriforme má víčko hrotité až zobanité, všechny buňky víčka mají ± stejnou velikost a jsou uspořádány do rovných nebo šikmých řad. E. fascicularis má víčko jen vyklenuté, bez hrotu, buňky ve středu víčka až dvakrát menší než na okraji a jsou uspořádané ve spirálně zatočených řadách. Oba druhy se liší i svými ekologickými nároky – E. fascicularis je druh spíše sušších stanovišť. V minulosti se tyto druhy často zaměňovaly. E. fascicularis je vzácnější.
Physcomitrium eurystomum – má polokulovitou tobolku, po otevření s rozšířeným ústím vs. hruškovitá tobolka, po otevření se zúženým ústím u E. fascicularis. P. eurystomum je druhem převážně vlhkých obnažených den.
Funaria hygrometrica – viz poznámku pod tímto druhem.