Hlavní stránka | Přehled systému

Autor: J. Váňa

Verze: 1.1 (15.9.2006)

Amblystegiaceae G. Roth – rokýtkovité

 

Drobné až statné rostliny, jednotlivě rostoucí, v trsech či polštářích. Lodyhy většinou nepravidelně větvené, vzácněji jednoduché nebo zpeřené, parafylie obvykle chybějí. Rhizoidy na lodyžce, ojediněle u několika druhů i na žebru či špičkách listů. Listy lodyžní i větevní přímé, srpovité, kostrbatě odstálé apod., tvarově velmi různorodé, větevní listy většinou stejného tvaru, obvykle menší. Žebro jednoduché rozeklané, dvojité nebo i chybí. Buňky parenchymatické nebo prosenchymatické, křídelné buňky většinou odlišené.

Dvoudomé či jednodomé druhy. Obalné listy obvykle odlišeny.

Štět často velmi dlouhý, červenohnědý. Tobolka nachýlená až vodorovná, vyklenutá, válcovitá nebo oválná. Obústí dvojité, hypoidního typu.

V současné době odlišováno 27 rodů v čeledi Amblystegiaceae (včetně rodu Hygroamblystegium) a 5 rodů v čeledi Calliergonaceae, z nich 11 se nevyskytuje v Evropě. Pouze dva z rodů známých z Evropy (Loeskypnum a Pictus) se nevyskytují na našem území.

 

Poznámka:

Koncepce a pojetí rodů v klasicky pojaté čeledi vychází z řady dnes už klasických prací, které publikoval Hedenäs. Některé v klíči uvedené znaky platí pouze pro typicky vyvinuté rostliny, pro extrémní formy pouze do určité míry. Současné pojetí rodů v čeledi je postaveno mnohdy na souborech znaků, mezi nimiž mnohdy dominují pro praktický klíč nepoužitelné znaky (ontogeneze křídelních buněk, znaky na perichaetiálních listech či obústí – řada druhů se vyskytuje na našem území pouze sterilní, molekulární charakteristiky).

Taxonomie:

Recentní systémy rozlišují v rámci široce pojaté čeledi dvě čeledi (Amblystegiaceae G. Roth emend. Vanderpoorten & al. a Calliergonaceae (Kanda) Vanderpoorten & al.). Jediným diagnostickým morfologickým znakem, který lze použít zčásti i pro praktické určování, je charakter křídelních buněk. Ty jsou ± tenkostěnné u čeledi Amblystegiaceae, nafouklé u čeledi Calliergonaceae. Všechny další odlišnosti jsou založeny na znacích na molekulární úrovni. Z tohoto důvodu prezentujeme společný klíč k určení rodů obou čeledí. Argumentem pro toto rozhodnutí je i skutečnost, že přijetím nejmodernější klasifikace se dostávají některé rody i druhy (Conardia, Sanionia, Campylophyllum a téměř všechny druhy rodu Hygrohypnum) „mimo systém“, autoři je vyloučili z uvedených čeledí obvykle bez jejich dalšího studia a jednoznačného zařazení čeledi či rodu. Na druhou stranu nejnovější systém mechů (Goffinet & Buck, 2004) rody Conardia a Sanionia v čeledi Amblystegiaceae ponechává. Rod Campylophyllum je dnes řazen spíše do čeledi Hypnaceae. Konečně nutno poznamenat, že i pojetí rodu Hygroamblystegium je z morfologického hlediska velmi obtížně akceptovatelné a je založeno opět v zásadě na znacích molekulární taxonomie; ani tento rod zde proto prozatím neakceptujeme a ponecháváme širší pojetí rodu Amblystegium, ze kterého jsou vyčleněny pouze rody Leptodictyum a Serpoleskea.

Čeleď Calliergonaceae zahrnuje v současné době rody Calliergon, Hamatocaulis, Scorpidium, Straminergon, Warnstorfia a u nás nezastoupený rod Loeskypnum; ostatní rody (kromě Campylophyllum) zůstávají provizorně v čeledi Amblystegiaceae.

 

Klíč k určení rodů:

 

1a

Parafylie vždy přítomny, alespoň na vrcholech lodyh

2

1b

Parafylie chybějí

5

2a

Listy přímo, častěji však kostrbatě odstálé

3

2b

Listy srpovité, kroužkovité, někdy téměř přímé, nikdy však kostrbatě odstálé; žebro mohutné, jednoduché

4

3a

Listy přímo až kostrbatě odstálé, sbíhavé; buňky listové spíše podlouhle šestiboké, 3 – 6 (– 9)× tak dlouhé jako široké; žebro jednoduché, končí za polovinou listu

Amblystegium (A. radicale)

3b

Listy kostrbatě odstálé, nesbíhavé; buňky listové čárkovité, 6 – 10× tak dlouhé jako široké; žebro krátké a dvojité, končí v dolní třetině listu

Campylium (C. protensum)

4a

Parafylie kopinaté, listovité; axilární vlásky nehojné, tvořené bazální buňkou a 1 – 2 terminálními buňkami. Lodyžní listy téměř neřáskaté; buňky uprostřed listů hladké

Cratoneuron

4b

Parafylie nejvýše úzce kopinaté, nitkovité; axilární vlásky hojné, terminální část 1 – 6-buněčná. Lodyžní listy silně rýhované; buňky tečkované nebo papilnaté

Palustriella

5a

Buňky kosníkovité, prodlouženě šestiboké, obvykle 3 – 6 (– 9)× tak dlouhé jako široké

6

5b

Buňky čárkovité, červíčkovité, obvykle nejméně 6×, častěji však mnohem více než 6× tak dlouhé jako široké

8

6a

Tobolka oválná, zřetelně krkatá, vzpřímená, s krátce zobanitým víčkem; zuby exostomu redukované, celé papilnaté. Výhradně na dřevě

Anacamptodon

6b

Tobolka válcovitá, nachýlená až vodorovná, zakřivená, vzácně téměř přímá, víčko obvykle kuželovité; zuby exostomu neredukované, v dolní části článkované. Na nejrůznějším pokladu (i na dřevě)

7

7a

Žebro dosahuje nejméně do 1/2 listu

Amblystegium

7b

Žebro velmi krátké (pouze při bázi listu) nebo chybí

Serpoleskea

8a

Na špičkách a v paždí listů vláknité gemy

Conardia

8b

Gemy se nikdy netvoří

9

9a

Listy na špičce zaoblené, zatupělé (s tupou špičkou), žebro nikdy není vybíhavé

10

9b

Listy zašpičatělé (vždy zašpičatělé), zaoblené s nasazenou špičkou nebo s vybíhavým žebrem

15

10a

Lodyhy se zřetelnou hyalodermis

11

10b

Lodyhy bez hyalodermis

12

11a

Rostliny většinou purpurově až černě zbarvené; křídelní buňky tvoří nápadně odlišnou skupinu nafouklých hyalinních buněk; na bažinatých místech a ve stojatých vodách

Scorpidium (S. scorpioides)

11b

Rostliny žlutozeleně až černozeleně zbarvené; křídelní buňky tvoří nepříliš odlišnou skupinu drobných žlutavě zbarvených buněk; na kamenech a skalách v tekoucích vodách

Hygrohypnum (H. ochraceum)

12a

Rostliny často jehnědovitě olistěné (listy vzájemně se kryjící, hustě přitisklé k lodyze), nevětvené nebo pouze jednoduše vidličnatě větvené

13

12b

Rostliny nejsou jehnědovitě olistěné, radiálně zpeřeně větvené

14

13a

Rostliny většinou zelené; rhizoidy vyrůstají z buněk na hřbetní straně listů; křídelní buňky bezbarvé, pouze ve stáří hnědavé, tvoří sbíhavou skupinu

Straminergon

13b

Rostliny zlatožluté až černé; rhizoidy nikdy nevyrůstají z listových buněk; křídelní buňky žlutohnědé, nesbíhavé

Pseudocalliergon (P. trifarium)

14a

Rostliny většinou purpurové; listy vejčitě kopinaté

Warnstorfia (W. sarmentosa)

14b

Rostliny většinou zelené až načernalé (ojediněle s purpurovým nádechem); listy široce oválné až srdčité

Calliergon

15a

Rostliny rostoucí na kapavých (většinou bazických) skalách nebo na kamenech či skalách v tekoucích vodách

Hygrohypnum

15b

Rostliny rostoucí v bažinách, rašeliništích, stojatých vodách, ojediněle na kamenech, skalách nebo na dřevě na suchých místech (zvláště v horách)

16

16a

Hyalodermis (alespoň částečně) vyvinuta

17

16b

Hyalodermis chybí

19

17a

Křídelní buňky nafouklé, tvoří nápadnou, trojbokou skupinu dosahující až k žebru; rhizoidy mohou vyrůstat i z listových buněk

Warnstorfia (W. exannulata)

17b

Křídelní buňky v menší skupině dosahující nejvýše do poloviny délky listu od okraje k žebru; rhizoidy nikdy nevyrůstají z listových buněk

18

18a

Rostliny často červené nebo červenohnědé; listy nerýhované, nejvýše slabě řáskaté; křídelní buňky tvoří malou skupinu, supraalární buňky nejsou vytvořené. Rostliny bažinatých míst

Scorpidium

18b

Rostlin žlutozelené až hnědozelené, nikdy nejsou červené; listy silně rýhované; křídelní buňky tvoří dosti velkou skupinu, supraalární buňky vytvořeny. Rostliny na suchých místech na dřevě, kamenech a skalách v horách

Sanionia

19a

Listy přímo, častěji však kostrbatě odstávající; rostliny často žlutohnědě zbarvené

20

19b

Listy přímo odstávající, častěji však srpovité či kroužkovité, většinou nejsou žlutohnědě zbarvené (druh Tomentypnum nitens žlutohnědě zbarvený s přímými listy, ale rhizoidy vyrůstají hojně z listového žebra)

24

20a

Rostliny drobné, lodyžní listy nejvýše 1 mm dlouhé; žebro krátké a dvojité, často končí na hřbetě listu trnovitě; rhizoidy nepříliš hojné, nikdy netvoří tomentum; autoické druhy

Campylophyllum

20b

Rostliny větší, lodyžní listy obvykle nad 1 mm dlouhé; žebro krátké a dvojité, jednoduché či rozdvojené, nekončí trnovitě; rhizoidy hojné, větvené, mohou tvořit tomentum; většinou dvoudomé druhy

21

21a

Žebro krátké, většinou dvojité nebo i chybí

22

21b

Žebro jednoduché nebo rozdvojené (končící alespoň v polovině listu)

23

22a

Křídelní buňky poněkud sbíhavé, tvoří téměř k žebru dosahující skupinu

Campyliadelphus (C. chrysophyllus)

22b

Křídelní buňky nesbíhavé, tvoří malou, pouze na okraj listu omezenou skupinu

Campylium

23a

Křídelní buňky slabě nafouklé, většinou 10 – 20 µm široké, dosahují od okraje listu do vzdálenosti 35 – 65 % k žebru; dvoudomé druhy

Campyliadelphus

23b

Křídelní buňky nafouklé, většinou 17 – 30 µm široké, dosahují od okraje listu do vzdálenosti 60 – 100 % k žebru; autoický druh

Drepanocladus (D. polygamus)

24a

Lodyžní listy přímé, silně rýhované; rhizoidy hojně vyrůstají z listového žebra
Tomentypnum

24b

Lodyžní listy přímé nebo srpovité až kroužkovité, hladké nebo nejvýše řáskaté; rhizoidy vyrůstají pouze z lodyhy, nejvýše ojediněle z buněk listové čepele
25

25a

Lodyhy bez centrálního svazku; křídelní buňky chybějí

Hamatocaulis

25b

Centrální svazek vytvořen; křídelní buňky přítomné

26

26a

Listy přímé, nejvýše s poněkud jednostrannou špičkou, nikdy srpovité; křídelní buňky nepříliš od ostatních odlišené, hyalinní

Leptodictyum

26b

Listy srpovité, vzácněji přímé; křídelní buňky většinou od ostatních zřetelně odlišené

27

27a

Křídelní buňky obvykle tlustostěnné, zlatožlutě zbarvené, nepříliš zřetelně odlišené od ostatních buněk; axilární vlásky žlutě až hnědavě zbarvené (terminální buňky); rostliny většinou zlatožlutě zbarvené, nikdy purpurové

Pseudocalliergon (P. lycopodioides)

27b

Křídelní buňky tenkostěnné (kromě Drepanocladus sendtneri), většinou hyalinní; axilární vlásky s terminálními buňkami hyalinními; rostliny zelené až purpurové

28

28a

Rostliny zpeřeně v jedné rovině větvené,nikdy purpurově zbarvené; axilární vlásky s 1 – 2 (– 3)-buněčnou terminální částí

Drepanocladus

28b

Rostliny radiálně zpeřeně větvené, často alespoň s nádechem purpurové barvy; axilární vlásky s 1 – 7-buněčnou terminální částí

Warnstorfia

 


Poznámky k verzi:

Verze: 1.0 (21.1.2005): Vytvoření textu.

 

Verze: 1.1 (15.9.2006): Rozšíření klíče o rod Tomentypnum.