Autor: J. Kučera
Verze: 1.0 (1.1.2004)
Arctoa Bruch & Schimp. – volnoústka (vlnoústka)
Syn.: Dicranum sect. Fulvella Hartm., Dicranum subgen. Arctoa (Bruch & Schimp.) Lindb.
Rostliny tvořící husté nebo rozvolněné trsy, zpravidla žlutozelené.
Lodyhy ± přímé, málo větvené, ca. 1 – 5 cm dlouhé, střední svazek vyvinut, rhizoidální vlášení chybí.
Listy za sucha jednostranně zahnuté nebo mírně kadeřavé, šídlovitě kopinaté z širší ± vejčité báze. Žebro slabé, vybíhavé, hladké nebo mamilnaté dorzálně, na průřezu s téměř homogenními substereidálními buňkami, někdy slabě rozlišeny stereidy. Okraje ploché, téměř hladké nebo jemně zoubkaté v horní části.
Buňky v horní části listu isodiametrické až obdélníkové (ca. 1 – 5:1), ca. 8 – 14 µm široké, mírně ztlustlé, hladké nebo papilnaté, někdy slabě pórovité. Bazální buňky u žebra dlouze obdélníkovité, někdy slabě pórovité, silně ztlustlé (stěny tvoří až 50% šířky buněk), křídelní buňky slabě diferencované, světle hnědé, ± isodiametrické až krátce obdélníkovité, nenafouklé, v jedné vrstvě.
Vegetativní rozmnožování chybí.
Autoické. Perichaetiální listy větší než vegetativní, s pošvatou bází objímající štět, antheridia v poupátkovitých perigoniích na krátkých větvích pod perichaetiem.
Štět poměrně krátký, ca. 1 – 5 mm, přímý.
Tobolka obvykle téměř symetrická, ± vejčitá, ± přímá, bez strumy, téměř ponořená v obalných listech až krátce vyčnívající, slabě podélně rýhovaná; exotheciální buňky obdélníkovité, silně ztlustlé; prstenec tvořen velkými loupavými buňkami; víčko šikmo kuželovitě zobánkaté, čepička kápovitá.
Výtrusy ± sférické, jemně papilnaté.
Obústí z 16 zubů dělených ca. do 1/2 – 3/4, hnědočervených, za sucha u většiny druhů hvězdovitě rozestálých.
Podle pojetí rodu 3 – 4 druhy, rozšířené holarkticky, v Evropě 3 druhy.
Arctoa fulvella (Dicks.) Bruch & Schimp. – volnoústka plavá (vlnoústka plavá)
Syn.: Dicranum fulvellum (Dicks.) Sm.
Žebro na průřezu téměř homogenní, čepel slabě mamilnatá, částečně dvouvrstevná v horní části.
Buňky v horní části listu převážně prodloužené.
Štět (1–) 2 – 4 (–5) mm dlouhý.
Obústí v celé délce hrubě čárkovité a slabě papilnaté.
Výtrusy jemně papilnaté, 16 – 24 µm.
Ekologie: druh je typický pro sněžná políčka na kyselých substrátech, spoly s druhy rodu Gymnomitrion.
Variabilita: variabilní je zejména nachýlení tobolky a míra její symetrie, rovněž délka štětu je více variabilní, než se udává.
Rozšíření: Česká rep.: Krkonoše
– Studniční stěna (leg. Limpricht 1876); recentně byla sbírána na polské straně
v Malé Sněžné jámě. Ostatní údaje (Krkonoše: Studniční hora a Bílá louka;
Hr. Jeseník: Velká kotlina, údolí Branné, Petrovy kameny, Studénková hole;
Králický Sněžník; Šumava: údolí Vydry a Čertovo jezero) jsou mylné.
Celkové: horské oblasti Evropy, východní Asie a Japonsko, Severní Amerika; nově zjištěna i v Jižní Americe (Tierra del Fuego).
Možné záměny: Kiaeria
blyttii – liší se delším štětem (obvykle >8 mm dlouhým), asymetrickou
a nachýlenou tobolkou se strumou, nerozestálým obústím za sucha, papilnatým
v horní části a málo ztlustlými buňkami exothecia.
Kiaeria falcata – liší zejména absencí nafouklých a loupavých
buněk prstence a kratšími buňkami exothecia; štět je zpravidla delší
(5 – 6 vs. 2 – 4 mm), ale u obou druhů byly zaznamenány štěty v rozmezí
3 – 5 mm. Zuby obústí jsou v horní části papilnaté.