Hydrogonium (Müll.Hal.) A.Jaeger – vlhkomilka

Syn.: Barbula subg. Hydrogonium (Müll.Hal.) M.Fleisch.

Rostliny tvořící volné až husté trsy, obvykle 2 – 30 (–100) mm vysoké, obvykle alespoň v horní části živě zelené, naspodu zahnědlé.

Lodyhy obvykle se silným středním svazkem a slabě až silně vyvinutou sklerodermis a s vyvinutou hyalodermis, na průřezu okrouhlé až zaobleně tří- až pětiboké, někdy vlášenité.

Axilární vlásky v paždí horních listů tvořené 5 – 8 hyalinními tenkostěnnými buňkami.

Listy za sucha nepravidelně pokroucené, vzácněji spirálně stočené, za vlhka šikmo až zpět odestálé, jazykovité, jazykovitě až podlouhle kopinaté s ± náhle zúženou špičkou. Okraje ploché nebo ± úzce ohrnuté, u evropských zástupců jednovrstevné, někdy příčně vlnkaté a nepravidelně zoubkaté v horní části. Žebro poměrně silné, končící těsně pod špičkou až hrotitě vybíhavé, obvykle s prodlouženými buňkami na ventrální i dorzální straně, na průřezu obvykle s dorzálními i ventrálními pruhy stereid, jednou řadou vůdčích buněk a ventrální a slaběji diferencovanou dorzální epidermis.

Buňky v horní části listu obvykle čtvercovité nebo šestiboké, tenkostěnné nebo rovnoměrně ztlustlé, obvykle papilnaté (papily husté nebo řidší, obvykle větvené), někdy buňky rovněž nebo pouze mamilnatě vyklenuté a hladké. Bazální buňky krátce až dlouze obdélníkové, rovnoměrně ztlustlé, někdy žlutavě zabarvené.

Vegetativní rozmnožování časté, pomocí axilárních, obvykle prodloužených, jednořadých, víceřadých, někdy stopečkatých gem.

Dvoudomé. Perichaetální listy slabě odlišené, slabě pošvaté, obvykle menší než vegetativní listy. Perigonia terminální, hlízovitá (kulovitá).

Štět dlouhý, ve spodní části obvykle oranžový až hnědavý, v horní části žlutý až oranžový.

Tobolka u našich druhů ± vzpřímená, dlouze vejčitá nebo válcovitá. Víčko dlouze kuželovité až zobanité, čepička kápovitá.

Obústí obvykle dobře vyvinuté, tvořené ± 32 niťovitými papilnatými hnědočervenými zuby na krátké bazální membráně, 1.5 – 3 krát spirálně levotočivé, někdy zuby anastomózující až redukované.

Výtrusy 7 – 14 µm, hladké nebo jemně papilnaté.

Kosmopolitní rod, rozšířený zejména v tropických oblastech, Evropě 5 druhů, u nás jediný.

Poznámka: pojetí rodu Hydrogonium bylo nově vymezeno v práci Kučera et al. (2013).

Kučera J., Košnar J. & Werner O. (2013): Partial generic revision of Barbula (Musci: Pottiaceae): re-establishment of Hydrogonium and Streblotrichum, and the new genus Gymnobarbula. Taxon 62: 21–39.

Hydrogonium croceum (Brid.) Jan Kučera – vlhkomilka šafránová (vousatěnka vlhkomilná, syčavka vlhkomilná)

Syn.: Barbula crocea (Brid.) F.Weber & D.Mohr, Streblotrichum croceum (Brid.) Loeske, Barbula paludosa F.Weber & D.Mohr, nom. illeg.

Rostliny v hustých, až 10 cm vysokých trsech, středně tmavě zelené, ± lesklé.

Lodyhy se silným středním svazkem, silnostěnnou dření, silnou sklerodermis a diferencovanou hyalodermis, hnědě vlášenité.

Listy za sucha pokroucené, vehnuté, za vlhka z pošvatě přiléhavé báze šikmo odstálé, jazykovitě kopinaté, často s nasazenou špičkou. Okraj plochý, vzácně slabě ohrnutý, příčně vlnkatý, v horní části nepravidelně zoubkatý. Žebro silné, končící pod špičkou nebo kratičce vybíhavé.

Buňky v horní části listu ± čtvercovité, silnostěnné, průsvitné, 7 – 9 µm široké, papilnaté, papily mnohočetné, povrchové buňky na ventrální i dorzální straně žebra prodloužené. Bazální buňky velmi dlouze obdélníkovité, rovnoměrně silnostěnné, užší než buňky v horní části, baze často žlutavé.

Dvoudomá. Perichaetiální listy mírně zvětšené, s pošvatě objímavou bází.

Vegetativní rozmnožování pomocí hnědých mnohobuněčných stopečkatých gem v paždí listů.

Štět dlouhý, naspodu purpurový, v horní části žlutý.

Tobolka vzpřímená, podlouhle vejčitá nebo válcovitá, prstenec chybí. Víčko dlouze zobanité.

Obústí dlouhé, zuby niťovité, hnědočervené, papilnaté, spirálně ca. 3× levotočivé.

Výtrusy 8 – 12 µm, jemně papilnaté.

Ekologie: Vlhké vápencové skály a tufy.

Rozšíření: Česká rep.: patrně velmi vzácně: Rychlebské hory: Mramorový vrch u Horní Lipové (1967); Beskydy: Staré Hamry (1989); Maštale: Nové Hrady, při silnici na Dudychov (2005).
Celkové: Alpy, Karpaty, Pyreneje, jižní Norsko, Alžírsko.

Variabilita: poměrně málo variabilní druh.

Možné záměny: Streblotrichum commutatum – viz poznámku pod tímto druhem.
Didymodon sinuosus, Oxystegus tenuirostris – lodyžky na průřezu bez hyalodermis a listy užší, jiného tvaru.

Fotografie a ilustrace na webu: Bildatlas der Moose Deutschlands (M. Lüth), Swissbryophytes

Poznámky k verzi:

Verze 1.0 (1.12.2017): Vytvoření textu (vyčlenění z rodu Barbula, úprava rodového popisu).